Ve znamení Podsvětí / Taekook

Zlatá

Až teď jsem si všiml, že na obloze je již slunce a veškeré svíčky dohořely. Čas byl v ten okamžik naprosto nepodstatný, byli jsme jen my dva a nic jiného, nikdo jiný. 
S Jungkookem jsme se šli společně umýt a poté převlékli peřiny, možná jsem mohl pod nás něco dát, převlékal jsem je nedávno, ale to je nyní už jedno.
"Udělám čaj," pronesl Jungkook, už se tu choval jako doma a mě to vůbec nevadilo, stejně mně zajímá, kde se ve světě lidí ukrývá, musí tu mít nějaké zázemí. Netrávil čas přeci nejde pod mostem nebo snad ano. No trochu se bojím, jak na něj bude reagovat Han, ale už jsem ho nějakou dobu neviděl, zkoušky teď ve škole nejsou, tak má oddech a může být na chvíli se svojí rodinou. 
Seděli jsme společně v kuchyni a vychutnávali si čaj. Bylo by hezké se odstěhovat do hezčího a rozhodně i většího. Přeci jen naše kuchyně obsahovala jen jednou duhou linku s ledničkou a troubou a malinký stolem opřený o stěnu s třemi židlemi. Bylo mi to blbé, ale musel jsem se zeptat. Dost mě to zajímalo a nyní si připadám i trochu nezdvořile, ale chci znát odpovědi na své otázka.
"Jungkooku, když jsi ve světě lidí, kde tu přebýváš?" Jungkook položil čaj na stůl a promnul si kořen nosu.
"U Kiugiho a jeho rodiny, jednou bych tě s nimi rád seznámil." Kiugi? Začínám žárlit.
"Není důvod, aby jsi žárlil věř mi." Nikdy mi o něm neřekl. No možná dělám ukvapené závěry.
"Jsem jeho kmotr, on nechtěl žít na druhé straně, našel si zde ženu upírku a vychovávají tu dvě dcerky. Vždy jsem si přál, to co má on. Založit rodinu a mít děti."  Smutně si povzdechl.
"Přišlo mi to jako včera, co se narodil a ono to je víc jak tři staletí." Tolik? Tomu se mi ani nechtělo věřit.
"Taehyungu," pronesl mé jméno a křečovitě se chytil konce stolu. Už to tu bylo znovu. Rychle jsem vstal a došel k němu.
"Pij," naklonil jsem svůj krk na bok, aby měl dobrý přístup k mé tepně.
Rychle cukl rukou přitahující si mě blíže a o vteřinu později už sál mojí krev. "Děkuji," odtáhl se s úlevným výrazem.
Čaj byl dopitý, tak jsme se vrátili do mého pokoje, kde jsem se chtěl vrhnout ještě na učení, nemůžu to tolik zanedbávat, když už za chvíli je konec školy.
"Co to!?" Objevila se jakási brána nebo spíše portál. Co svítil tmavě šedou barvou. Proč by ale někdo z podsvětí šel sem. Třeba mě našli a chtějí mě zabít.
Jungkook natáhl ruku a mírně mě postrčil za sebe. Byl má tělesná stráž, dobře si uvědomoval, že jestli zemřu, zbytek jeho života bude utrpení.
Najednou z něj vypadl muž v kápy a hned na to se zavřel a nezbylo po něm ani stopy. Proč je zrovna zde?

Muž ležel na zemi, zdálo se, že je v bezvědomí, po chvíli co jsme se dívali na nehybné tělo.
Jungkook k němu pomalu došel a opatrně ho otočil, abychom mu viděli do obličeje. Oba jsme se zděsili.
"Yoongi!" Vykřikli jsme zároveň. Byl to on, ale v opravdu bídném stavu. "Yoongi vnímej," mírně ho profackoval Jungkook, ale bez reakce, žádný náznak mimiky v obličeji, prostě nic a to nás děsilo ještě víc. Jeho tvář byla ještě bledší než obvykle a všude po obličeji měl různé podlitiny.
"Musíme ho ošetřit," opatrně si ho Jungkook podebral pod koleny a přemístil ho na postel.
"Kurva. To není dobré," o čem to mluví? Znovu se projevil dlaždič. Jungkook nadzvedl své ruce, na kterých byla zlatá tekutina.
"Co to je?" Podivil jsem se, nic takového jsem jaktěživ neviděl.
"Jeho krev," zděšeně jsem na něj hleděl. On krvácí. Rychle jsem zaběhl pro lékárničku a ve vteřině byl zpět. Nemůže nám tu přeci vykrvácet.
"Odstup," odstrčil jsem Jungkooka stranou, který byl naprosto mimo. "Yoongi," pronesl a bylo v jeho hlase slyšet,, že se nejspíše rozpláče, být na jeho místě Namjoon, také jsem mimo.
Oddělal jsem kus kápi z jeho těla, která byla promáčená jeho krví a uviděl velkou bodnou ránu u podbřišku. Sakra, snad to nezasáhlo nějaké orgány, ale zdá se že ne, kdyby tomu tak bylo, tak už nejspíše není mezi námi.
"Musíme to zašít!" Jungkook až teď začal vnímat. Krvácel opravdu hodně a každá vteřina mohla být osudnou. Rychle jsem navlékl niť na jehlu a chtěl začít šít. Jenže mě Jungkook zastavil, musíme to nejdříve vyčistit. Podal dezinfekci a trochu mu polil oblast rány.
Yoongiho obličej se pohnul a zformoval do bolestné grimasy. Musí trpět.
"Dej to sem," vzal si od mě jehlu a sám začal Yoongiho sešívat. Nebyl to hezký pohled a tak jsem raději odvrátil zrak jinam.

"Hotovo, už nekrvácí, teď to potřebuji něčím zavázat," Yoongiho břicho bylo sešito a mi mohli vidět, lesklou zlatou tekutinu po celém pokoji. Ještě jsem našel nějaký obvaz a zavázal mu zbylé rány, co ale nebyli tak zlé.
"Yoongi by potřeboval doktora," konstatoval jsem, jenže do nemocnice ho vzít nemůžeme, co by na to asi řekli.
"O někom bych věděl, tedy aspoň vím, že studoval medicínu a má doktorát." Kdokoliv bude lepší než mi dva. "Ale voláš mu ty, ještě by si myslel, že jsem mu to udělal já." podíval se na mě, jako bych něco provedl. "Komu?"
"Seokjin." Seokjin má doktorát? Na nic víc jsem raději nečekal a vytočil jeho číslo.
"Taehyung doufám, že nejsou tak blbí, aby útočili za denního světla." To narážel na náš poslední rozhovor, kdy musel pár čerstvých upírů srovnat.
"Ne, potřebuji pomoc, Yoongi je raněn, potřebujeme doktora." Teď se jen modlit, aby souhlasil.
"Kde jste, zkusím dorazit co nejdříve." Nadiktoval jsem mu adresu a modlil se, že bude Yoongi v pořádku.