Ve znamení Podsvětí / Taekook

Vrah

"Tak do toho," švihl mečem, na kterém měl trochu písku, který přistál jednomu z démonů v očích a hned si je musel promnout.

Vrhl se za Leviathanem a chtěl seknout, jenže ostří se shledala, za zvuku řinčení kovů. Jenže Leviathan zbraní nedisponoval, tak jak je to možné? Z jeho ruky se stala železná šavle. Proboha....

Znovu jsem se zhrozil, jen teď již nebudu slabý, už nikdy nebudu slabý. "Tak do toho." Hoseok se proměnil na vlka, zdá se, že je to jeho oblíbená forma, jak jsem stihl vypozorovat a Jimin připravil k boji své trny, které obvykle bývali naprosto poddajné, není připomínali nezlomitelný kámen mířící hroty na nepřátele.

Boj začal a já se tedy vrhl také na jednoho z démonů. Kiugi měl větší problém, neboť proti sobě měl dva, ale zdálo se, že mu to velké potíže nečiní.

Leviathan se pořád snažil dostat ke mě, ale jedinou možností bylo jít přes Kiugiho, který se nenechal zastavit. Boj s nimi neměl moc význam, démona není tak jednoduché zabít.

Kiugi jednoho usmrtil a Namjoon už vypadal, že bude mít brzy hotovo. Bylo to možná jen pár minut, ale mě přišlo, jako by jsem s ním bojoval hodiny. Když Namjoon pronesl ty krásná dvě slova, myslel jsem že se štěstím rozpláču. "Mám to."

Portál se otevřel. Prostor pentagramu vzplál a místo betonové země v něm byla temná mlha.
"Nikam." Leviathan natáhl svojí ruku směrem k Namjoonovi a protáhl jí. Má mysl utrpěla ohromný šok.

"Namjoone!" Vyjekl jsem, lesklý hrot mu projel srdcem. "Ne," otočil jsem se na Leviathana, vřel ve mě hněv a nenávist. Spalovala mě zevnitř. Zabil ho! On ho zabil, mého nejlepšího přítele. Je mrtev. Nedokázal jsem tomu uvěřit.

Trhl jsem svým tělem směrem k Leviathanovi a chytil ho v sekundě pod krkem. Drtil jsem jí mezi prsty a silněji do něj zarýval nehty. Sžírala mě bolest, kterou jsem musel nechat vyplynout na povrch.

Dotkl jsem se svými prsty, jeho hlava svévolně spadla na podlahu a všude byla krev. Já jsem ho zabil. Jsem vrah. Díval jsem se na něj, jak má vytřeštěné oči bez výrazu a zbytek těla někde jinde. Chtělo se mi zvracet a opravdu jsem si myslel, že vrhnu. Jeho krev je na mých rukou.

"Taehyungu musíme jít!" Slyšel jsem, jak se mnou Kiugi cuká a ječí na mě. Jen mi to momentálně přišlo strašně v dáli. "Rychle než se brána zavře!" Jsem vrah a Namjoon je mrtev. Je to má vina. Neměl jsem ho kontaktovat, kdybych nebyl, je ještě na živu.

Ucítil jsem ruku, která mě chytla kolem pasu a silou mě odtáhla do portálu. Bylo mi to fuk, připadal jsem si tak prázdný, jako by nic už nemělo smysl.

Namjoone odpusť mi to. Byl jsem slabý. Povedlo se nám dostat na druhou stranu. Byli jsme na nějaké střeše a v dáli šlo vidět moře Styx, které osvěcovalo prostor.

Klečel jsem na kolenou a periferně jsem viděl, jak se Jimin a Hoseok sklání nad jeho tělem. Toto jsem nechtěl. Umřel kvůli mé existenci.

"Bratře v pořádku?" Kiugi ke mě došel a prohrábl mi vlasy. Zbělali jak? "Vypadám na to." Odstrčil jsem jeho ruku, jak to že on s vražděním problém nemá.

Neohrabaně jsem se zvedl a došel k tělu Namjoona. Měl zavřené oči a klidnou tvář. Můj nejlepší kamarád je mrtev. Začali se ve mě mísit pocity, smutek, hněv, frustrace a kdo ví co vše.

V ten okamžik se ve mě něco zlomilo a já věděl, že starý Kim Taehyung je nadobro pryč...