Ve znamení Podsvětí / Taekook

Bratr

"Teď to asi trochu zabolí," informovala mě Jisoo a prohrábla mi peří a já silně vydechl, abych kontroloval bolest. "Tady je jeden," informovala mě, ale bylo to zbytečné, protože já jsme to cítil. Opatrně střípek vytáhla a položila na dřevěný stůl a já na něm viděl modrou tekutinu.

"Jeden venku," postříkala mi místo dezinfekcí a já zatnul ruku v pěst, až mě trochu zbělali kloubky na ruce. "Tak další," uchopila malí kousek a já cítil, jak mi zarývá prsty mezi křídla. "Au," to už opravdu zabolelo a mě do oči vhrkli slzy. Bolelo to strašně.

"Klidně řvi, vím, že tě to bolí. Křídla jsou strašně citlivá." Informovala mě o faktu, kterého jsem si byl už nějakou dobu vědom.

Nevím ani jak dlouho to mohlo trvat nejspíše hodiny, na dřevěném stole ležela hromádka střepů různé velikosti. Mohlo jich tam být tak třicet. "Zdá se, že je to vše." Neuvěřitelně se mi ulevilo. Konečně....

Na hodinách nad příchodovými dveřmi ukazovali obě ručičky na dvanáctou. "Je čas oběda," pronesla a šla k troubě, kde zřejmě něco vařila. Bylo mi trochu blbé, že tu u nich jím a přitom jsem naprosto cizí.

"Jídlo," obě holčičky znovu přiběhli do kuchyně a podivili se, když uviděli má roztáhlá křídla a koruna, která mi zářila na hlavě.

"Strýček Taetae je princ." Doběhla ke mě mladší a sundali mi korunu z hlavy a zkoumavě si jí prohlížela. "Strýček má stejná křídla." Starší dcera roztáhl svá křídla a pousmála se. Byli podobné, jen o dost menší.

"Strýčku, když jsi princ, znamená to, že jsem princezna?" Pořád se zkoumavě dívala na korunu a já si jí přitáhl na klín. "Je to možné maličká." Mírně jsem jí cvrnkl do nosu a ona se zazubila čtvercovým úsměvem, který mi byl až moc povědomí.

"Soody půjdeš vzbudit otce?" Usmála se na starší dceru. "Jistě mami už běžím." Rychle vyběhla schody nahoru vzbudit Kiugiho.

Bylo to hezké vidět fungující rodinu. Je to krásné, jednou bych si tohle přál. Každý jako malý chtěl být princem, zpěvák nebo prezident, ale postupem let, všech začne docházet, že to co chce nejvíce v životě je drahá polovička a děti z ní zrození.

Znovu jsem zaslechl mírné praskání schodů a všiml si, že Soody s Kiugim schází schody. Kiugi si sedl ke stolu a pořádně si zívl, byl jako Yoongi, věčně unavený a očividně i mrzutý. "Tati nemrač se tolik. Vrásky ti nesluší." Rýpla si jeho starší dcera.

"Tak jezte," položila na stůl pečenou kachnu a čekala až si nabereme. Bylo mi to pořád blbé. Vůbec je neznám a mám tu s nimi obědvat, připadal jsem si navíc a to jsem také byl. Bylo mi smutno, byla to nádherná rodina, které jsem, ale nebyl součástí.

"Taehyungu jez, musíš mít sílu jestli se vypravíme na druhou stranu." Vážně se na mě podíval a já musel polknout velký knedlík v krku. Chce se mnou bojovat, to nemůže!

"Vypravím se sám, nemůžeš opustit rodinu." Zdá se, že ho má slova zaskočila. Neodtrhnu otce od rodiny, to ani omylem. "Já se tě neptal na souhlas. V sázce je až moc a raději já než oni." Jeho hlas poklesl, neměli bychom o takových věcech mluvit před dětmi.

"A věz že potřebuješ mojí pomoc bratře."