Ve znamení Podsvětí / Taekook

Tajemství

Další pondělní ráno, jindy bych to proklínal kvůli spánku, který bych si milerád vychutnával, ale spánek už k svému životu nepotřebuji. Trápí mě jiná věc. Dnes se sejdu znovu s Namjoonem.

Máme společně ještě dvě přednášky. Školní rok se nenávratně blíží ke konci a dodělávání bakalářské práce je na místě. Alespoň nějakou výhodu můj život jako Shinigami má. Spánek mi už nezabírá drahocenný čas a tak ho dokážu využít na opravdu hodně věcí.

Rychle jsem vstal z postele, kde jsem znovu četl knihu, jež jsem Jungkookovu uzmul a hodil na sebe kabát spěchající na tramvaj, protože ztrácím opravdu hodně pojem o čase. Kniha byla vskutku zajímavá jako i jeho dvě předchozí díla. Tolik bolesti jež zvládne do svých děl dát, je neuvěřitelné.

Uvidím se s Namjoonem, vždy jsem z našeho shledání byl nadšený a teď mám pocit, jako bych ho podváděl. Jen pořád nevím, kdo si na tom nese svojí vinu. Neměl bych mu takto lhát, každý den se o mě bojí, když se pohybuji mezi stvoření pekel, i když by vůbec nemusel. Na druhou stranu mé druhé já chce zabít a já o Namjoona nechci přijít, i když jednou o něj určitě přijdu.

Už jsem o tom přemýšlel, za deset let budu vypadat pořád stejně a i kdyby nějakým záhadným způsobem mi moje identita vydržela tak mu bude jasné, že nestárnu. Je to otřesné, i když udělám cokoliv stejně na to přijde, jen můžu oddalovat nevyhnutelné.

Naposledy jsem se podíval do zrcadla, co jsme měli na chodbě. "Co na mě pořád vidí," začínám se hnusit sám sobě. Zrazuji své přátele za cenu svého druhého života. Kdyby mě JK tehdy nezabil, vše mohlo být v pořádku. Snažím se to jen na něj svést, sám se potřeboval zachránit a využil k tomu mě, nemůžu mu to mít za zlé.

"Tak je čas jít," vzal jsem si všechny věci a zamířil na univerzitu. Toto bude jedna z posledních přednášek před státnicemi a poté sbohem školo. Co vlastně budu chtít do budoucnosti dělat? Zase se utápím ve svých myšlenkách.

"Taehyungu vypadáš dost mimo." Slyšel jsem z sebou jeho hlas, Namjoon. "Ahhh," polekal jsem se, nečekal jsem, že se najednou objeví rovnou za mnou. "To jsem tě až tak vyděsil, nad čím tak usilovně přemýšlíš? Neboj se všechny zkoušky dáš úplně v pohodě, vždyť ji nejlepší." Snažil se mě povzbudit, ale škola bylo to poslední, co mě nyní trápilo. 

"Och ano Hyung," Namjoon se na mě zamračil. "Tenhle pohled znám, ty  mi lžeš a nezkoušej to popřít, znám tě dost dlouho, na to abych něco takového poznal. Takže co tě trápí Tae," znovu to by ten starostlivý velký bráška a ne ten co mi chtěl v uličce zabít.

"Pravda...." Pravdu se nesmí nikdy dozvědět, ale neúplnou ano. "Pravda je, že se bojím toho, že vše ztratím." Namjoon se podivil. "Jak že vše ztratíš?" Čekal jsem, že se bude snažit vyzvídat dál. "To ti nepovím, ale časem se to určitě dozvíš to jsem si jistý. Každý máme nějaké tajemství, tvá láska se tajemstvím pro mě." Vzpomněl jsem si na naší poslední konverzaci, kde se mi svěřil, že se do někoho zamiloval a mě to nyní nahrálo do karet.

"Dobrá nebudu tolik vyzví, ale kdyby cokoliv vždy tu pro tebe budu." Uvěznil mě ve svém objetí a já měl chuť brečet. Před očima jsem pořád viděl situaci, co se odehrávala v té zapadlé uličce. 

"Hyung a jak dopadli slavnosti?" Chci vědět, co mi k tomu chce říct. Jestli má v plánu mě proklát srdce, co vlastně ani v hrudi nemám, tak chci vědět jak. Chci být na to připraven. 

"No, tady ti o tom raději říkat nebudu." Byli jsme před školním kampusem a všude byla spousta studentů a samozřejmě hodně párů očí na mě hledělo. Všichni mě tu mají za toho nejhezčího a já to přestávám zvládat, hnusím se sám sobě......