Nejsem perfektní

7.Kapitola

Děkovně se na mě podívala. Byla nádherná. Proto tu kapucu nosí. Byla by pro všechny kluky perfektní a barbíny ze školy by se jí mstily. Chápu jí, na jejím místě bych udělal to samé.

,,Chápu tě. Bojíš se že by tě chtěl každej kluk a barbíny by se ti mstily," řekl jsem. Přikývla.

,,Tohle jsem zažívala na základce. Tak jsem se radši uzavřela do sebe," pokrčila rameny. A na jejím obličeji se vyrýsovala vráska.

,,Udělal bych to samé," řekl jsem a podíval se po kuchyni. Nemůžu se na ní dívat, musel bych jí políbit a to bych si u ní posral. Oba jsme byli ticho. Napadla mě jedna hloupá otázka.

,,Měla si někdy kluka?" vypadlo ze mě a já se hned proklínal, že jsem se zeptal. Zavrtěla hlavou že ne.  Podíval jsem se na ní pohledem "to jako fakt".

,,Ne nic co by pár dělat měl jsem nikdy neměla. Hlavně to někde neříkej," promnula si rukou obličej.

,,Neřeknu to se neboj. Jen mě to dost překvapilo," řekl jsem.

,,Já vím že je to divné. Jen jsem o lásce četla. Zjistila jsem, že láska pěkně bolí," podívala se na mě. Obdivoval jsem jak dokáže být klidná. Ty její modré oči, jako bych se v nich topil. Začal jsem se cítit divně. Nemůžu se do ní zamilovat. To je u mě nemožný. Dopil jsem kakao a vstal. Vstala taky a šla ke vchodu. Vzala si svůj mobil a sluchátka.

,,Ty někam jdeš?" zeptal jsem se u vchodu.

,,Jen se projít," řekla, nasadila si kapucu a sklopila hlavu.

,,Kam?" zkusil jsem se zeptat.

,,Na moje tajné místo," zabrblala. To by mě zajímalo kam.

,,Aha," řekl jsem a vyšel ze dveří vyšla hned za mnou. Hned u branky se vydala jiným směrem. Začal jsem ji sledovat.

Šli jsme půl hodiny a narazili na malý lesík. Páni. Vydala se tam jako by to tam znala. Dalších deset minut jsme šli. Dorazili jsme na nádhernou louku. Sundala si kapuci a rozběhla se. Byla jako malé dítě. Točila se a smála se. Lehla si do trávy a začala se dívat na nebe. Slyšel jsem vzlyky. Ona brečí? Proč? Dostal jsem odvahu jít za ní. Sedl jsem si vedle ní. Trochu se mě lekla. Otočila se zády ke mě. Jak brečela úplně se škubala. Nevím co mám dělat. Mám to udělat jako v knihách. Já nečtu, jen něco vím. Začal jsem jí hladit po zádech. Začala se trochu uklidňovat.

,,Co.... tady děláš?" zadrhávala se.

,,Chtěl jsem vědět kam jdeš, tak jsem tě sledoval. A asi jsem udělal dobře," řekl jsem.

,,Měl by si jít domů," zašeptala.

,,Nimam nejdu. Proč brečíš?" zkusil jsem to z ní vytáhnout. Mlčela. To jsem si mohl myslet. Nedůvěřuje mi. Chytl jsem jí za ruku. Vyškubla se mi.

,,Nesahej na mě," řekla v klidu. Tak jsem jen seděl a díval se jak trpí. Co se stalo. Za to můžu já?" Nechtěl jsem jí ubližovat. Jen se s ní kamarádit. Ale ona o to asi nestojí. Nedivím se jí. Kdo by se chtěl bavit zrovna se mnou.