Nejsem perfektní

67.Kapitola

Pohled Camerona, o měsíc později:
Je to peklo. Nemůžu pořádně spát. A když usnu, tak se vzbudím úplně spocený. El mi tak moc chybí. Rodiče si ještě ničeho nevšimli, ale já teď žiju nový život, život očima El. Nenapsali jsme si už tři týdny a nevolali měsíc. Jsem úplně ve stresu. Za dva týdny mám narozeniny. Chci aby tu byla El. Všechny holky se na mě lepí, ale já jim jenom řeknu, že mé srdce patří někomu jinému. Nemám moc kamarádů a Marlee si myslí, že jsem se zbláznil. Dozvěděla se co jsme na ní šili a přestala se na mě lepit. Ale o nemění nic na tom, že jsem na dně. S nechutí vstanu z postele a šouravým krokem jdu do kuchyně a sednu si. America si mě prohlédne a pak na tátu.

,,Petere, tohle není normální. Podívej na Cama. Vypadá jako když ho týdny mučí," řekla vážně. Táta si mě prohlédl a povzdechl si.

,,Came kdy si naposled mluvil s El?" zeptal se.

,,Tak tři týdny jsem si s ní nepsal a měsíc nevolal," zamumlal jsem.

,,Tak jí zavolej,"řekl a podal mi můj mobil na který jsem nesáhl už dva týdny. Vytočil jsem Elino číslo a zapl kameru. Zvedla to.

,,Ahoj," usmál jsem se a ona si zapla kameru. Chvíli si mě prohlížela. Něco mi na ní nesedělo. Pak mi to došlo. Měla úplně vystouplé kosti. ,,El? Ty si zhubla?!" zeptal jsem se vyděšeně. Pamatuju si jí jako kost a kůži, ale teď to musí být horší. Stekla jí slza a típla to. Zvedl jsem hlavu a koukal do blba. America se podívala na otce a on na ní.

,,Jak vypadala?" zeptala se opatrně America. Zvedl jsem se a zastavil se mezi dvěma.

,,Kost potažená kůží," zašeptal jsem a zalezl do pokoje. Je sice větší než ten bývalý, ale něco nebo spíš někdo mi tu chybí. Ležel jsem asi hodinu a uslyšel jsem kroky.

,,Came," začal otec. ,,Vím, že je to pro tebe těžké a tak jsem volal jejím rodičům. Oni řekli, že pokud nepŕibere, umře. A tak jsme se shodli na tom, že se budete střídat. Jeden měsíc budeš u ní a ten další bude ona u nás. Je to jediná možnost jak vás oba zachránit. Protože kdyby ona umřela na podváhu, tak vím, že ty bys byl schopný si hodit mašli," řekl. Překvapeně jsem se na něj podíval. ,,El váží skoro čtyřicet kilo, má jen trochu víc," usmál se smutně.

,,Počkej," řekl a sedl si. Ty navrhuješ, že budeme bydlet každý mesic u jedný rodiny?" zeptal jsem se.

,,Přesně tak, její rodiče souhlasili, protože se o ní bojí jako my o tebe," řekl a odešel. Měl jsem radost. Uvidím svou El. Otázkou je kdy. Ale vypadala strašně.

...........................................................
Tady je kapitolka. Děkuju za vaší podporu. Z naší rodiny to asi snáším nejhůře, z dědou jsem si hodně rozuměla a vždy dokázal pomoci. Ale budu se pokoušet vydávat kapitolky. 😊😩