Nejsem perfektní

17.Kapitola

Pohled Camerona:
Stál jsem před domem El. Viděl jsem jak si sedla na parapet a přemýšlela. Zvedla se a vrátila se se slzami v očích. Co se asi stalo? Zkusím jí napsat.

Zprávy

Cameron: El, Proč brečíš.

Elizabeth: Já nebrečím.

Cameron: Nekecej, stojím před tvým domem a vidím tě v okně.

Konec zpráv

Otočila se směrem ke mě. Přihlížela si mě a pak zmizela. Asi jsem jí psát neměl. Najednou vylezla z vchodových dveří. Obešla mě a šla zase k tomu lesíku. Doběhl jsem jí a vytrhnul jí sluchátko s ucha. Dal jsem si ho do ucha. Hrála jí tam Numb od Linkin Park.

,,Co se stalo tak hrozného že brečíš?" zkusil jsem to.

,,To bys nepochopil, jen hloupá hádka s tátou," zamumlala.

,,Hloupé hádky znám taky, ale jaké bylo téma?" zeptal jsem se.

,,Blázni," odpověděla

,,Takže tě má za blázna?" zeptal jsem se. Zastavila se

,,Asi, ale jsem tak znecitlivělá, že necítím smutek, teda spíš necítím žádný emoce," řekla s obličejem bez výrazu. Trochu mě děsila.

,,Každý má emoce," ušklýbl jsem se. Ona se na mě podívala s prázdnou tváří vypadá jako před smrtí.

,,Nevím proč se o mě zajímáš," řekla.

,,Říkal jsem ti to. Chtěl bych o tobě vědět víc. Chodím s tebou do třídy přes dva roky a nic o tobě nevim."

,,Tak je lepší nic nevědět."

,,Ale stejně nechápu proč ti na tom tak záleží."

,,Prostě se mi líbíš," řekl jsem a zakryl si hned pusu ,,Teda jako kamarádka," dodal jsem. Ona se na mě podívala a já se koukal do předu.

,,Jsi divnej," usmála se.

,,A ty si taky divná, takže jsme na tom stejně," zazubil jsem se. Ona zakroutila hlavou.

,,Ty jsi divnej. To ty se o mě zajímáš. Většina lidí mě odsuzuje," pokrčila rameny.

,,Ty seš radši sama, co?" podíval jsem se na ni. Přikývla a vstoupila do lesíku.

,,Máš to tu ráda?"

,,Jo je tu klid."

,,To tě chápu, taky mám občas chvíle kdy chci být sám."

,,Vážně? To jsem nevěděla. Myslela jsem si že jsi většinu času s kamarády."

,,Myslet znamená nic nevědět. A jo mám."

,,Tak to je super, že to vím," usmála se a sedla si do trávy. Sedl jsem si vedle ní.

,,Mohl bych se na něco zeptat?"

,,Ptej se na cokoli."

,,Jak se to stalo, myslím s tím Tobiasem?" začal jsem nejistě.

,,Věděla jsem, že se zeptáš," začala ,,Bylo to o prázdninách na konci deváté třídě. Opil se na jedné párty, kde jsem byla s ním. Když jsme šli domů, zatáhl mě do jedné uličky. Tam si to se mnou rozdal. Nevnímala jsem, byla jsem jako hadrová panenka. Potom mě tam nechal. O týden později jsem měla sraz s kamarády. Byl tam i on. Začala jsem před ním utíkat. A tam vznikl ten nápad s kapucí. Rodiče se o mě báli a vzali mě k psychološce. Ta jim řekla že mám poruchu příjmu potravy. Nesnědla jsem od toho incidentu vůbec nic. A že mám trauma. Máma brečela a obejmula mě. Já jsem si stáhla víc kapucu  do obličeje a tupě koukala z okna. Stekla mi jen jedna slza. Nic víc," řekla. Potěšilo mě že mi to řekla.

,,Aha. Díky že si mi to řekla," usmál jsem se. Ona přikývla a odešla. Začínám si uvědomovat jak se cítila. Zneužita. Malá patnáctiletá El byla znásilněna. Tohle se už nestane. Dokud tady budu já tak na ní nikdo nestáhne ruku.