Nejsem perfektní

63.Kapitola

O měsíc později, pohled Elizabeth:
Pomalu si zabaluji své věci. Dnes to chci Camovi říct, je víkend. Času mám dost, ale jak mu to řeknu? Nechci být bez Cama, vždyť to on mě držel na nohou. A až odejdu, bude to jako dřív? On bude mít každou a já budu zase v depresivní náladě? Musím mu to říct, aby jsem se s ním pořádně rozloučila. Vyšla jsem z domu a informovala otázky typu ,,Kam jdeš?"  zapla jsem si do sluchátek písničky a přemýšlela jsem.

Došla jsem před dveře jeho domu. Zazvonila jsem a čekala až někdo otevře. Otevřela mi America.

,,Ahoj El, co ty tady?" usmála se.

,,Ahoj, je Cameron doma?" zeptala jsem se.

,,Je nahoře," odpověděla a pustila mě dovnitř. Svlékla jsem si mikinu a šla za ním. Zaklepala jsem mu na dveře.

,,Dále," ozval se. Pootevřela jsem dveře a podívala se na něj. Otočil se na mě a překvapeně se na mě podíval.

,,Ahoj Came," hlesla jsem a šla jsem si sednout na postel.

,,El, co ty tady děláš?" zeptal se zmateně.

,,Víš, potřebuju ti něco důležitého říct," řekla jsem.

,,Co?" zeptal se. Uhla jsem pohledem. Najednou mi přišlo vše zajímavější než ta věc co mám říct.

,,Budu se stěhovat," zašeptala jsem.

,,Cože?! Kam?! Řekni, že je to jen o ulici dál," vychrlil na mě.

,,Bohužel," řekla jsem ,,Nevím přesně kam, ale je to od tud dvě hodiny na jih," řekla jsem.

,,No doprdele. Kdy?" zeptal se.

,,Za dva týdny," hlesla jsem potichu.

,,Proč si mi to neřekla dřív?" zeptal se a smutně se na mě podíval.

,,Nevím, asi jsem se bála tvé reakce," podívala jsem se mu konečně do očí.

,,Když jsme u toho, taky se budu stěhovat. Je to dvě hodiny na sever."

,,Cože? To budeme od sebe čtyři hodiny!" skopila jsem hlavu. Najednou se mi v hlavě odehrávaly ty nejhorší scénáře.

,,Já vim, ale ro zvládneme," usmál se a propletl si se mnou prsty.

,,Came, vztahy na dálku jsou křehké jako porcelán. Hodně procent lidí se kvůli dálce rozejde," řekla jsem. Pomalu jsem vstala. Vstal taky. Obejmul mě, trochu mi tekly slzy.

,,Budeme se návštěvovat, jak jen to půjde a já tě nikdy nenechám samotnou, budeme si volat, psát a..." nedokončil.to.

,,Pšš," přiložila jsem mu ukazovaček na rty. ,,Klidně to může fungovat," řekla jsem. Usmál se. ,,Ale ne dlouho. Zapomeneme na sebe a najdeme si někoho jiného. Asi by jsme se měli rozloučit, protože zítra už budeme první věci stěhovat," řekla jsem potichu. Úsměv mu povadl. Dala jsem mu pusu na tvář a nechala ho tam stát. Udělala jsem to co mi radil mozek. Nechci riskovat, aby mé srdce bylo zase na milion kousků.