Nejsem perfektní

14.Kapitola

Pohled Camerona:
Když jsem přišel domů zamkl jsem se v pokoji. Jak? Jak jsem se mohl do ní zamilovat? Možná je to tím, že je malá a zranitelná. Mám neskutečný pocit. Chci být u ní a chránit ji. Protřel jsem si dlaněmi obličej. Tohle se Ben nesmí dozvědět. Utahoval by si ze mě.

Ležel jsem na posteli a asi hodinu koukám do stropu. Přemýšlím. Mám jí napsat, nebo ne. Bojím se, že nepodepíše. Ale za zkoušku nic nedám.

Zprávy:

Cameron: El?

Zobrazeno

Cameron: Omlouvám se.

Zobrazeno

Konec zpráv.

Neodepisuje. Takže je naštvaná. Já jsem to úplně posral. Proč přemýšlím rozkrokem a ne hlavou.

Pohled Elizabeth:
Seděla jsem na parapetu a koukala ven. Zapadalo pomalu slunce. Stekla mi slza po tváři jako tehdy, kdy se zjistilo že mám trauma.

Flashback
Seděla jsem u psychologa a kolena si držela u brady. Rodiče stáli vedle mě z každé strany.

,,Je mi líto, ale vaše dcera má poruchu příjmu potravy a má hodně velké trauma," promluvila psychološka. Máma se na mě se slzami v očích podívala. Obejmula mě. Stekla mi jen slza po tváři. Stáhla jsem si víc kapucu do tváře, aby mi nešla vidět. Za všechno může Tobias.

Konec flasbacku.

Tohle je ta z těch nejhorších vzpomínek. Ten den se máma pohádala s tátou.

,,El, kdo je Cameron a proč ti napsal, že se omlouvá?" uslyšela jsem za dveřmi. Pane bože, můj mobil. Rychle jsem vstala a otevřela dveře. Vytrhla jsem tátovi mobil z ruky a zavřela dveře. Slyšela jsem povzdechnutí a kroky co vedly pryč. Podívala jsem se na zprávy. Fakt se mi zase omluvil? Spíš já bych se mu měla omluvit. Ale musím se s tím vypořádat. Tobias mi nemůže kazit život na pořád. To by bylo obtěžování.

Pohled Camerona:
Neodepisuje. Jsem zvědavý jak se bude chovat zitra ve škole.

Ve škole se mi vyhýbala obloukem. O hodiny jsem na ní koukal a ona zase koukala do zdi. Dneska měla jít domů pěšky. Šel jsem za ní.

,,El?!" křikl jsem. Ztuhla. Otočila se a koukala na mě. Doběhl jsem jí. Musím s ní teď hned být.

,,Potrebuju doučit matematiku," řekl jsem. Ona se rozešla. Šel jsem vedle ní. Nikdo z nás nepromluvil.

,,Proč mi nepodepisuješ na zprávy?" prolomil jsem ticho.

,,Ty si mi psal?" zeptala se.

,,Jo, vždyť sis to i zobrazila," zašklebil jsem se.

,,Tak tím pádem si to přečetl táta. Občas si nechám telefon v kuchyni," řekla jako by to nic nebylo.