Nejsem perfektní

58.Kapitola

Pohled Elizabeth:
S Camem jsem se rozloučila polibkem a on pak odešel. Nenapadlo nic co bych mohla dělat a tak jsem šla udělat oběd. Budu dělat americké brambory s řízkem.

Vše jsem dodělala a nechala to. Rodiče si pak nandají. Já jsem měla jinou činnost. Šla jsem do lesíku. Chci tam strávit celý den. Zabalila jsem si pár potřebných věcí. Pozítří už je ten turnaj. Jsem nervózní a pořád cvičím.

,,Mami jdu ven, vrátím se večer. Nečekejte na mě s večeří," řekla jsem.

,,Dobře El," odpověděla mamka. Obula jsem se a vyrazila.  Pořád musím přemýšlet. Často nevím co chci. A to mě občas štve.  Mám ráda hudbu, rodiče, Kate a Cama. Ale když se člověk bojí, že udělá něco špatně, že na ně budou ti nejdražší naštvaní. Chtěla bych žít ten normální život co jsem žila, ale nemůžu, už to nejde jako kdysi, pořád mi v tom brání ty vzpomínky.  Co když taková zůstanu navždy. Myslím, že jednou už Cama nebudu bavit a odkopne mě, to samé určitě udělá jednou i Kate. Měla bych přestat takhle přemýšlet a být veselá. Mám vše co chci, přátelé, přítele a rodinu. Ani jsem si nevšimla, že jsem na místě. Vybalila jsem si a zapla písničky.

O dvě hodiny později:
Musím si odpočinout, jsem zpocená, že to není možné. Napila jsem se. Bylo to osvěžující. Cinkla mi zpráva. Podívala jsem se.  Je to Cameron, co asi potřebuje?

Zprávy:

Cameron: Ty nejsi doma?

El: Ne.

Cameron: Aha...já jen jsem tě chtěl někam vzít.

El: Tak zítra, dneska mám moc práce.

Cameron: Co máš tak důležitého?

El: Vždyť víš. Pozítří je ten turnaj.

Cameron: Ty jsi nervózní!

El: Jak tě to napadlo?

Cameron: Vždy když má být něco důležitého, děláš vše proto, aby to bylo perfektní.

El: To není pravda!

Cameron: Sama víš, že je to pravda.

El: Jo vím.

Cameron: Ale ten tanec by mohl být lepší.

El: Cože?

Cameron: Snažíš se, ale neměla by si se tak přemáhat.

El: Je hezké, že se o mne staráš, ale já to zvládnu.

Konec zpráv.

,,Nemyslím si," zasmál se. Otočila jsem se jeho směrem.

,,Co tady děláš?" zeptala jsem se.

,,Chtěl jsem tě hlavně vidět. Věděl jsem, že budeš tady," řekl a sednul se ke mě.

,,Aha,"řekla jsem.

,,Trápí tě něco?"

,,Já jen přemýšlela. Bojím se, že zůstanu taková navždy a už prestanu všechny bavit," přitáhla jsem si kolena  k bradě.

,,Ale notak . Mám tě rád takovou jaká jsi. Mám tě rád a Kate určitě taky. Protože, kdyby jsme tě neměli rádi, tak se ti vyhýbáme. Miluju tě a ty to víš. Přiznej, bojíš se abych ti neublížil. Ale věř mi, že já nejsem jako on a nikdy nebudu," usmál se.