Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Pro mě budeš Bella

„Miku, slib mi, že už se nebudeš vloupávat do domů. Slib mi to."
Místo odpovědi jsem své sestře zavřel dveře před nosem. Já sám ani nevím, proč jsem to dělal. Jo, bylo to riskantní. Ale mě to bavilo. I když, abych byl upřímný, už jsem uvažoval o tom, že toho nechám. Už jenom jeden dům. Už jenom dům rodiny DiLaurentis.

V domě byla tma. Těžko říct, jestli tam někdo byl.
Obešel jsem celý dům dokola asi třikrát. Najednou mě však něco zarazilo. Slyšel jsem... nářek. Dívčí nářek. Tvůj nářek.
„Prosím..." zavzlykal hlas, „prosím. Pomozte mi. Prosím..." Vzlykot nakonec propuknul v pláč. Konečně jsem našel místo, z něhož nářek vycházel.
Podíval jsem se oknem dovnitř. V prázdné místnosti, ve které nebyl ani koberec, seděla v rohu schoulená holka. A tak jsem tě našel. Třásla jsi se. Obličej jsi měla sklopený v rukách. Plakala jsi.
„Haló?" zavolal jsem do otevřeného okna. Zvedla jsi ke mně obličej.
„Je tam někdo?" zeptal se tvůj ustrašený hlas.
„Co tam děláš?" bál jsem se, že tě tam drží.
„J-j-já... Pomoc, prosím, pomoc... Drží mě tady a... Prosím, pomoc..."
Rozešel jsem se do lesa. Tam jsem našel nějakou větší větev, s níž jsem se vrátil k oknu.
„Pozor!" zakřičel jsem, načež jsem větví rozbil okno. Protáhnul jsem ruku dovnitř a okno otevřel, abych se při prolézání nepořezal o střepy.
Opatrně jsem prolezl oknem dovnitř a seskočil na betonovou podlahu. Pořád ses třásla. Tvoje uslzené oči se však ode mě nemohly odtrhnout.
Pomalu jsem k tobě přišel a vzal tě do náručí. Měla jsi na sobě jenom lehkou, žlutou noční košilku. Byla jsi jako led.
„Jak se jmenuješ?" vypadlo ze mě, když jsem se s tebou natahoval k oknu.
„J-j-já... nevím," vydechla jsi. Pokusila ses o úsměv, ale marně. Zato já jsem se na tebe vřele usmál.
„Pro mě budeš Bella," rozhodnul jsem. I přes kruhy pod uslzenýma očima, byla jsi nádherná.