Musíme přestat

68 6 0
                                    

Někdo znovu zaklepal na dveře. Zvednul jsem svůj skleslý pohled od svých sepjatých rukou. Pomalu jsi otevírala dveře a lehce nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem si stoupnul.
„Můžu dál?" zeptala ses nesměle.
„Vždycky."
Neusmála ses. Jenom jsi přivřela dveře a udělala dva kroky mým směrem.
„Asis už slyšel, že vaši chtějí, abych se přestěhovala k Arii."
„Jo," vydechnul jsem, pohled jsem radši sklonil k zemi, „slyšel."
„Miku…" přistoupila jsi až úplně ke mně a chytla mě za ruku. Tehdy jsem se podíval do tvých nádherných očí, „musíme přestat."
Tvá slova mě šokovala, „cože?"
„Musíme s tím přestat, než se to provalí. Než to přestane být jenom sranda a lidem dojde, že mezi náma fakt něco je. Miku, je mi úplně jedno, jestli o mně někdo vykládá, že jsem děvka. Že mě neosloví jinak než kurva nebo šlapka. Ale fakt špatně bych nesla, kdyby o tobě někdo říkal, že jsi děvkař. Protože to není pravda. Jenom ses špatně zamiloval."
„To neříkej," přiložil jsem ti ruku na tvář, „jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nedokážu si svůj život bez tebe představit."
„A to je právě ta chyba. Kdyby tam nahoře někdo chtěl, abychom byli spolu, vaši by mě neadoptovali."
„Kdyby tam nahoře někdo nechtěl, abychom byli spolu, nenašel bych tě."
Sklonila jsi pohled k zemi. Má ruka však stále spočívala na tvé tváři.
„Neměls mě najít. Měls mě tam nechat."
„Tak a dost," zvýšil jsem hlas. Tahle tvá slova jsem tak nerad slyšel. Znělo to totiž, jako bys mě neměla ráda.
„Miku… Musíme se posunout dál. Ty se dáš dohromady s nějakou holkou, do které budeš úplný blázen. Kdo ví. Třeba jednou budeš s Monou. Já najdu někoho, komu na mně bude opravdu záležet. Každý budeme mít svou rodinu. Pro tvoje děti budu teta Bella."
„Bell… přestaň. Prosím. Moc to bolí."
„Ale já to myslím vážně, Miku!" zvedla jsi ke mně svůj obličej. Z očí už ti pomalu vytékaly první slzy, „prostě nemůžeme být spolu! Miluju tě, ale takhle to prostě je! Pro celý svět nebudeme nikdy moct být nic víc, než sourozenci!"
Sundala jsi mi z obličeje svou ruku. Obě jsi mi dala vedle těla a pustila je.
„Mohl bys mě nechat chvilku o samotě, prosím? Pět minut."
„Bello…" má dlaň se znovu blížila k tvé uslzené tváři. Tvá ruka ji však chytla a znemožnila tak další pohyb.
„Buď mě teď opustíš," zavzlykala jsi, zatímco tvůj pohled směřoval k našim nohám, „nebo já opustím tebe. Navždycky. Stačí, že jsem ti rozvrátila rodinu. Dvakrát. Nejdřív se vaši rozvedli a teď se ty hádáš s rodiči. Kvůli mně."
„To není pravda," má ruka se vymanila z tvého sevření, „a ty to víš."
„Miku, já to myslím vážně. Odejdi, prosím. Nech mě tu samotnou."
Prsty jsem ti přiložil na bradu a přitáhnul tak tvůj zrak k mému starostlivému pohledu. „Nikdy," ani jsem nemrknul.
Než jsi stačila propuknout v žalostný pláč, pevně jsem tě obejmul. Ty jsi zabořila svůj obličej do mého ramene.
„Děkuju, Miku," zašeptala jsi po chvilce, když už tvé slzy téměř uschly. Odtáhnul jsem si tě od sebe a podíval se ti do očí. Usmála ses. A to mě konečně uklidnilo. Zavřel jsem oči a přiložil své rty na ty tvé. Neodporovala jsi. Naopak. Byla jsi ráda, že jsem tam pro tebe byl.
„Miku?" ozval se hlas zpoza dveří. S cuknutím jsme se od sebe odtáhli a otočili se k ženě stojící ve dveřích. K mé matce, jejíž výraz toužil po jedné věci. Vysvětlení.

Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat