Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Rozumím

„Neměl bych být v ředitelně?"
„Mikeu," snažil se mě uklidnit pan Harris, „já vím, že to nebyla tvoje chyba. S tím tvým vztekem ale budeme muset něco udělat."
Nic jsem na to neřekl. Jenom jsem zafuněl a sklonil pohled ke svým založeným rukám.
„Chtěl bych znát tvou stranu příběhu."
Jenom jsem zhluboka vydechnul. Měl jsem takový vztek.
„Mikeu, je to důležité."
„Navážel se do Belly!" neudržel jsem se.
„Rozumím."
Nechápavě jsem k němu vzhlédnul. Tohle jsem fakt nečekal.
„A jak se do ní navážel?"
„Řekl jí… Prostě jí nadával, jasný? Stejně jako všichni ostatní."
„Jak jí nadával, Mikeu? Jak jí nadávají ostatní?"
„Říkají jí kurva," vydechnul jsem sklesle. Neměl jsem na to čelit Harrisovu pohledu, „šlapka… A tak."
„A proč?"
Musel jsem se uchechtnout, „proč se mě na to ptáte? Vždyť odpověď znáte až moc dobře sám."
„Proč ses jí zastal? Proč jsi Bena Diaze hned napadnul?"
„Protože ji mám rád?" Došlo mi, co jsem řekl, proto jsem hned dodal: „Je to moje sestra."
„A kdyby takhle někdo nařknul Ariu, taky bys mu vrazil?"
„Nevím. Možná."
„Mikeu," naklonil se ke mně, „je to důležité. A potřebuju, abys mi řekl pravdu. Myslíš, že to zvládneš?"
Neodpověděl jsem.
„Stalo se něco mezi tebou a Bellou?"
Silně jsem zatnul zuby. Nechtělo se mi odpovídat. Ale dusil jsem to v sobě až moc dlouho. A, konec konců, neměl to komu říct.
„Mikeu-"
„Jo," zarazil jsem ho, „něco jsme spolu měli."
Harris se opřel o židli. Tohle nečekal. „Kolikrát?"
„Co já vím. Ale dvakrát ani třikrát to nebylo."
„Obraťme list," snažil se na mou pravdu nemyslet Harris, „co jsi v pátek napsal ty? Jaký problém?"
„Pravdu."
„A to bylo…?"
„Že nemám rád Jema."
„A Bella? Co napsala Bella?"
Zvednul jsem k němu zaražený pohled. Nevěděl jsem to. Už jsme se o tom s Bellou nebavili.
„Nevíš nebo mi to nechceš říct?"
„Netuším," odfrknul jsem smířeně, „ale pochybuju, že napsala jednu z těch otázek."
„Mikeu," sepjal ruce a naklonil se ke mně blíž, „domluvím panu řediteli, aby tě nevylučoval. Chápu tvou situaci. Věř mi. Ale musíš mi slíbit, že s tím tvým násilím je konec."
„Přestanu, až přestanou oni."
„Mikeu," zeseriozněl Harris, „chci po tobě, aby ses od Belly držel dál."
„Cože?"
„Mluvil jsem o tom s tvou matkou. Pokud se nezačneš kontrolovat, budete muset v prostorách téhle školy přerušit kontakt úplně. A není to proto, že ji máš rád. Je to proto, že potřeba ji chránit a bránit v tobě vyvolává agresi. A to je podle nás ten kličkový bod."
„Takže…" zaklonil jsem se dopředu a zapřel se rukama o stůl, „všechno v pohodě?"
„No… Ne tak docela. Je tady ještě jedna věc."
Byl jsem v klidu. Jenom jsem se usmál.
„Vím moc dobře, že víš, o kom se psalo na tom papírku."
„Na jakém?"
„Mikeu. Potřebuju znát pravdu."
„Poslouchám."
„Kdo je ta znásilněná holka?"