Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Ale musel

„Fakt jsi mě nemusel brát do kina, Miku."
„Ale musel. Je to přesně rok, co jsi u nás. Nějak to oslavit musíme."
„Taky že jo. S vašima jsme přece na ten den ustanovili moje narozeniny. Starají se o mě jako o vlastní. Cítím se, jako bych opravdu někam patřila. Jako bych opravdu měla rodinu."
„Vždyť máš," usmál jsem se na tebe a dal ti pusu do vlasů.
Stoupli jsme si k okýnku. Sotva jsem stačil pozdravit, přiřítila se k nám skupinka o rok starších kluků.
„Čau Miku!" volali už z dálky. „Ahoj, Bello," přiblížili se až úplně k nám a jeden z nich tě plácnul po zadku.
„Omluv se jí!" zakřičel jsem na něho okamžitě.
„Copak?" smál se, „tobě se nelíbí, když někdo šahá na tvoji sestřičku? Nebo bych měl říct tvoji šukací pannu?"
Chytnul jsem ho za tričko a mrštil jím o stěnu. Zjistil jsem, že to byl Jem - ten stejný, který si tě tehdá odchytil u skříněk.
I když jsem měl svaly, Jem byl silnější. Prohodil si se mnou místo a chtěl mi dát pěstí.
„Nechte ho být!" křičela jsi bezmocně, z tvých očí se koulely slzy. Než jsi se však ke mně stačila byť jenom rozejít, další dva kluci tě chytli za ruce. Nemohla jsi nic dělat. A já jsem ani nechtěl, abys něco dělala.
„Co se to tady děje?" přišel k nám nějaký další kluk, ten byl ale ještě starší. Vypadalo to, jako by se ho Jem bál. Pustil mě a společně s ostatními odešel.
„V pohodě, Miku?" vyšel ke mně můj zachránce. A mě došlo, odkud zná moje jméno.
„Díky, Toby," usmál jsem se na něj, hned jsem se však rozešel k tobě. Plakala jsi. Pevně jsem tě obejmul. Cítil jsem tep tvého srdce. Bilo jako splašené.
„Takže," odtáhnul jsem od tebe hlavu a podíval se ti do obličeje, „dneska to na horor asi nevypadá, co?" Jenom ses usmála a znovu jsi zabořila svůj obličej do mé hrudi.