Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

A vůbec mi to nevadí

„Neuvěříš," usmívala ses, sotva jsem vešel do pokoje a pozdravil tě, „co se mi dneska stalo."
„Povídej," přistoupil jsem až úplně k tobě a chytnul tě za boky. Nalepil jsem se na tebe a šibalsky se usmál. Na tenhle víkend jsem se fakt těšil. Ty, já, doma nikdo. Po odděleném týdnu jsem to fakt potřeboval. Tebe.
Usmála ses ještě víc a sklonila obličej k zemi. Skousla sis dolní ret. Bože, tak moc mě to vzrušovalo.
„No...?" má ruka zajela pod tvé vlasy.
„Mikeu..." vydala jsi ze sebe. Fakt ses nemohla soustředit. Rozptyloval jsem tě.
„Ano?" nepřestal jsem se usmívat. Strčil jsem ti pramen vlasů za ucho.
„Ty seš hroznej parchant, víš to?"
„Vím," můj úsměv přidával na škodolibosti, „a vůbec mi to nevadí."
Jazykem jsem si navlhčila rty, zatímco má ruka sjela k tvé bradě. Zavřela jsi oči. Tvůj dech přidal na hlasitosti.
Pustil jsem tě a šel si sednout na postel.
„Tak?" zeptal jsem se že už trochu vážněji, úsměv mi z tváře však nezmizel, „co jsi to chtěla?"
„Já..." byla jsi úplně mimo. Teda, holka, takhle tě odrovnat... A to jsem ti ani nedal pusu. Hold jsi byla moje.
„Jo," rozsvítilo se ti, „o přestávce za mnou přišla Emily."
„Co chtěla?" lehce jsem svraštil obočí. Měl jsem takové tušení, že ji vyslala Aria.
„Že prý jestli bych s nima nechtěla přespat."
„Počkej," musel jsem se zasmát, „počkej... s nima? Jakože s Emily, Ariou, Spencer a Hannou?"
„Asi. Ale podle mě i s tou... Alison?" Tak teprv po těchhle tvých slovech mě zamrazilo. Nechápala jsi, proč mám s Alison takový problém. Neznala jsi totiž její příjmení.
„Co se děje, Mikeu?" přistoupila jsi ke mně blíž, když jsem si na postel jednoduše lehnul a smutně vydechnul. „Jestli nechceš, abych šl-"
„O to nejde, Bell," otočil jsem k tobě svůj obličej. Přisedla sis ke mně a chytla mě za ruku. To mi dodalo odvahu. Zhluboka jsem vydechnul a pokračoval: „Já jenom... Věř mi, ty a Alison... Není to dobrý nápad."
„Ale... proč? Protože nás obě věznili?"
„Ne, ono... Tak jinak," už jsem s tím musel ven, „víš, jaké má Alison příjmení?"
Zamyslela ses. Přemýšlela jsi tak hluboce, že jsi palcem přestala hladit mou ruku. Místo toho začal můj palem hladit tu tvou.
„DiLaurentis," vydechnul jsem. A čekal jsem na jedno. Na tvoji reakci.
S cuknutím ses ke mně otočila. Prakticky jsi vytřeštila oči. Podvědomě sis vedle mě lehla. Pořád jsi byla v šoku.
Lehnul jsem si na bok a zapřel se o loket. Duchanepřítomně jsi hleděla do stropu. Mé prsty ti z obličeje po malých pramíncích oddělávaly tvé dlouhé hnědé vlasy. Má dlaň se nakonec usídlila na tvé tváři, již začal můj palec jemně hladit.
„Neboj se, Bell," nasadil jsem uklidňující tón, „dokud jsem tady, nic se ti nestane."
„Mikeu?" vzlykla jsi. Zbystřil jsem. Otočila jsi svůj pohled ke mně, až se protnul s tím mým. „Čím jsem si tě zasloužila?"
Jenom jsem se uchechtnul. Ty jsi se nepatrně usmála taky.
„Co chceš, Bell?" zeptal jsem se tě, „co chceš dělat? Jenom si řekni, co chceš."
„Tebe," vydralo se z tvých úst. Nevěřil jsem vlastním uším.
„Mě?" na obličeji se mi rozzářil potěšený úsměv, zatímco jsem si lehal nad tebe.
„Mě?" zeptal jsem se ještě jednou, to už jsi však byla pode mnou. Prudce jsi mě políbila. „Tebe," odpověděla jsi, když ses odtáhla.