Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Naposledy

Bylo to na hlavu. Arii už snad hrabalo. Proč mě sakra pronásledovala? Proč šla za mnou? Teď už jsem nemohl věřit ani jí. Protože podle všeho to vypadalo, že ona mně nevěří vůbec. A po té scéně na mostě… hádám, že se mě začala i trochu bát.
Když jsem přišel do pokoje, měl jsem dobrý pocit. Ne úplně dobrý, ten jsem měl naposledy, když… Ano. Naposledy. Naposledy, když jsem se chystal do kina. Když jsi mě už doslova vyháněla z pokoje ven, ať můj taťka dlouho nečeká. Když jsem ti z obličeje oddělal pramínky vlasů a přitáhnul si tě do polibku. Chtělo se mi brečet. Tolik mi to chybělo. Tvoje tvář. Tvoje ústa. Prostě ty. Ten pocit, kdy mě opravdu někdo miloval. Kdy jsem opravdu někoho miloval já. A ten cit ze mě nikdy nevyprchal. Ale nervy se mi už pomalu přetrhávaly. Tvá silueta… tvá tvář… Ať už jsem si snažil vybavit jakoukoliv vzpomínku z tebou, tvá tvář se mi pomalu začala rozmazávat. Ani tvoje fotky mi nepomáhaly udržet si tvou podobiznu v paměti. A už jenom díky tomuto faktu mi ze sebe bylo špatně. I když… jak jsem říkal. Po tom, co jsem na mostě nechal ty bonbóny - teda pokud je Aria nevzala, to bych ji asi přerazil - jsem se cítil… líp. Neměl jsem sice jistotu, že jsi stoprocentně v pořádku. Ale bylas živá. A to aspoň tenhle fakt mě uklidňoval.
Plný úlevy a výčitků zároveň jsem si dal ruku pod hlavu a lehnul si do postele. V ten moment mi zavibroval telefon. Natáhnul jsem se pro něj s tím, že je to Chris.

Koukám se zásilkami nemáš problém. Ten balíček té tvojí malé chudince dáme, to se neboj. Tentokrát ale přineseš něco A.

Tohle nebyl Chris.
Hank Mahoney.
Co může A chtít? Peníze?

A co

Napjatě jsem čekal. Že prý mi to řekne Alison po telefonu osobně. Sice nebyla A, ale já jsem nad souvislostí tak nějak ani neuvažoval. Proč taky. Přemýšlel jsem nad jedním. Jestli existuje něco, co bych nebyl schopný udělat, abych tě získal zpátky.