Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Tohle mi nedělej

Venku už byla pomalu tma, když jsme s Monou seděli v našem obýváku a jedli pizzu. Musím říct, že jsem se v ní fakt spletl. Byla to strašně příjemná holka. A i po tom, co jsem jí řekl pravdu o nás dvou... Řekla, že mi s tím pomůže.
„Už nemůžu!" vysvětloval jsem poněkolikáté se smíchem, když jsem se díval do krabice od pizzy.
„Už si nedáš?"
„Ne, do toho."
„Vždyť jsi ji chtěl!"
Oba jsme se smáli. Tuhle hezkou chvilku však přerušilo otevření dveří.
„Ahoj, Ario," slušně pozdravila moji sestru Mona.
„Čau, kdes byla?" ptal jsem se jí, ale na odpověď jsem ani moc nečekal, „táta mi řekl, ať objednám večeři. Máme i vegetariánskou a-"
„Nemám hlad," přerušila mě Aria. Vypadala docela šokovaně. Aby taky ne. Hádám, že Monu tam fakt nečekala.
„To jsi v té tmě šla úplně sama?" zhrozila se Mona.
„Prosím?" nechápavě se zamračila Aria.
„Vzhledem k tomu, co se stalo Alison, nemůžu uvěřit, že bys po chodníku kráčela bez policejního doprovodu."
„Mikeu," otočila se radši ke mně Aria, „kde je Bella?"
„Neviděl jsem ji od doby, co odešla do parku. Asi nahoře." Vstal jsem, vzal krabici od pizzy a otočil se od Arii k Moně, „půjdu se tam podívat a potom tě hodím domů."
„Můžeš mě vysadit u knihovny. Ještě musím udělat jeden průzkum."
Naposledy jsem se usmál a se stále přetrvávající dobrou náladou jsem krabice odnesl do kuchyně. Prostě jsem ji tam někam položil a vyšel po schodech nahoru. Čím výš jsem byl, tím víc se mě zmocňovala nervozita. Zatímco tu byla Mona, snažil jsem se na tebe moc nemyslet. Protože ty myšlenky by mě nejspíš dohnaly k šílenství.
Už jsem stál před naším pokojem. Zhluboka jsem se nadechnul. Zvednul jsem ruku. Vydechnul jsem. Zaklepal. Zevnitř se však nic neozývalo.
Nejistě jsem chytnul kliku. Pomalu s ní otočil. Otevřel jsem dveře a nahlédnul dovnitř.
Seděla jsi u stolu. Bylas ke mně zády. Kreslila sis. Na jednu stranu se mi ulevilo.
„Bell?" dal jsem svou přítomnost najevo nejistě. S cuknutím ses na mě otočila. Okamžitě jsi vzala ten svůj obrázek, zmačkala ho a strčila si ho do kapsy. Potom, aniž by ses na mě podívala, ses zvedla a chtěla jsi odejít z místnosti pryč.
„Bell," chytnul jsem tě za ruku, když jsi mě míjela, „prosím..."
„Pusť mě, Mikeu!" do očí se ti začínaly hrnout slzy.
„Prosím..." nevzdával jsem se.
„Nech mě napokoji!" vzlykala jsi bezradně. Bylo tak těžké se na to dívat.
Nic jsem nedělal. Prostě jsem stál na místě a držel tvé předloktí. Snažila ses mi vyvléknout. Marně.
„Pusť mě..." ztišila jsi hlas, tvůj obličej však vlhčily slzy, „prosím..."
„Tohle mi nedělej," pronesl jsem bezradně. Svou druhou ruku jsem ti přiložil na tvář a palcem ti stíral slzy. Tvá ruka však tu mou oddělala pryč. Mezitím i mé sevření povolilo. Zatímco já jsem si to neuvědomil, ty jsi to vnímala až moc dobře. Vysmykla ses mi a utekla pryč.
„Bello!" křičel jsem za tebou. To už jsem však slyšel prásknout dveře na zahradu.