Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Koho miluješ?

Lehce jsem pootevřel dveře. Seděla jsi na posteli. Vypadalas docela nervózně. Čekala jsi. Na mě. Až vejdu do místnosti a něco ti udělám. Dám ti facku. Dám ti pěstí. Udělám si z tebe boxovací pytel. Měla jsi za to, že ti neodpustím. Že i když se budeš bezmocně válet v kaluži své vlastní krve, tak já nebudu mít dost. Že tě jednoduše dobiju k smrti.
Zvedla jsi ke mně svůj vyděšený obličej. Div se ti z očí nekutálely slzy. Začala ses třást. Bála ses.
Vešel jsem dovnitř a dveře pomalu zavřel. Celou dobu jsem nespustil zrak z tvých lesknoucích se očí.
„Mikeu," stoupla sis nervózně, „j-j-já-"
„Bell," přišel jsem až úplně k tobě.
„J-j-já..." vzlykala jsi bezradně, „n-n-nechtěla jsem... Já prostě, j-j-já..."
„Bell," zarazil jsem tě znovu; tentokrát však úspěšně. Chytnul jsem tvé zápěstí, „uklidni se."
Nechápala jsi.
„Nemáš důvod plakat."
„A-a-ale j-j-já... Ty mě... T-ty mě..."
„Já tě co?" uchechtnul jsem se, „nezmlátím?"
Sklonila jsi obličej k zemi a jemně přikývla.
„Řekni mi jednu věc," prsty jsem ti podepřel bradu a přitáhnul si tak tvůj pohled zpátky ke mně. Mrkla jsi. A přesně v ten moment ti z oka vytekla další slza.
„Ale pravdu, jasný?" upozornil jsem tě.
Přikývla jsi.
„Slibuju, že ať už řekneš cokoliv, nic ti neudělám. Ano?"
Znovu jsi přikývla.
„Koho máš ráda?"
„Mikeu, já-"
„Koho máš ráda," zdůraznil jsem svou otázku.
„J-j-já... Mám ráda vás oba," vykoktala jsi ze sebe. Až mě udivuje, že jsi se mnou nepřerušila oční kontakt.
„A... Koho miluješ?"
Nic jsi neřekla. Zamrazilo mě.
„Pravdu?" zeptala ses. Má nervozita sílila
„Pravdu," odvětil jsem sebejistě. I když jsem sebejistý byl jenom zvenku. Moc dobře jsem totiž věděl, co bude následovat. A při pomyšlení na tvou odpověď se mě zmocnila úzkost.