Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Proč ses snažil o mě?

Než bych něco rozbil, radši jsem šel ven. Řekl jsem si, že půjdu do knihovny pro nějaké materiály na projekt, abych se nějak odreagoval.
Procházel jsem kolem Brew. Peníze jsem s sebou měl, tak jsem si chtěl koupit něco na pití.
Čím blíž jsem byl, tím víc se mi zdálo, že vidím Monu. A opravdu. Zrovna se zvedala a brala s sebou nějakou krabici.
„Potřebuješ pomoc?" přispěchal jsem k ní.
Nuceně se usmála. „Ahoj. Ne," vzala krabici a ještě popadla kelímek od kafe, „zvládnu to."
Jednoduše kolem mě prošla. Jenomže já jsem byl rád, že jsem ji potkal. Z mých úst se proto vydrala první blbost, co mě napadla: „Slyšelas o Alison, že jo? Je naživu. To, co se jí stalo, je docela zvrácené."
„To je ale historka. Ten psychouš zřejmě objíždí tohle město a hledá další oběť." Znovu přidala do kroku, zatímco já jsem zastavil. „Proto se musíme bránit," dodala ještě.
„Co je v té krabici?'
Zastavila a otočila se ke mně. „Píšťalky," odpověděla bez problému, „objednala jsem jednu pro každou holku ve škole. A žádám ředitele, aby nám všem pořídil do mobilů zvláštní aplikaci. Buď tohle, nebo si všechny budeme muset najmout celodenní bodyguardy."
„O tu práci bych se ucházel, kdybys snesla, že bych se kolem tebe tolik motal," vypadlo ze mě bez přemýšlení.
„Mikeu, oba moc dobře víme, že ty už jsi z bodyguardské stránky zabraný."
Otočila se a šla dál.
„Mono!" vyhrknul jsem. Mona se opravdu otočila zpátky ke mně. „Jaks to…"
„Mikeu," udělala krok ke mně, „oba moc dobře víme, že máš rád Bellu. Možná to celá škola bere jenom jako hloupý vtip, ale… Já nejsem slepá."
„Mono, já-"
„Mikeu," přerušila mě, „jsi moc fajn kluk. A Bella je moc fajn holka. Upřímně… Bere mě za nejlepší kamarádku."
„Cože?" O tomhle jsem neměl nejmenší tušení. Marně jsem se snažil vzpomenou, kdy jsem vás dvě viděl spolu prohodit byť jedno jediné slovo.
„Jo. Prostě jsme přišly na to, že máme hodně společného."
„Ale jak…"
„Víš ty co? Nech teď mě zeptat se na něco tebe. Proč ses snažil o mě?"
„Protože jsem musel."
„Musel? Jak jako musel?"
„No prostě… Já…"
„Víš ty co?" usmála se najednou, „pojďme si sednout. Proberem to v klidu."