Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Menší komplikace

„Ještě pořád to můžeš zrušit," pomáhalas mi se zapínáním knoflíků u mé růžové košile.
„Jestli ti to vadí, tak to zruším."
„Nejde o mě. Jde o tebe. Nemusíš to dělat jenom kvůli-"
„Musím. Je mi úplně jedno, co si lidi povídají o mně. Ale nesnesl bych, kdyby si na tebe celá škola ukazovala proto, že spíš se svým bratrem."
„Páni. Když to říkáš takhle, zní to fakt blbě. Jenomže ty nejsi můj bratr."
„Nejsem. A jsem za to rád."
Usmála ses na mě a dala mi pusu. Přál jsem si, aby ta chvilka trvala navždy.

„Vsadím se, žes byla roztomilé dítě," nevěděl jsem, jak mám začít. Ale musel jsem si ji udržet. I přes to, že jsem ji zrovna dvakrát v lásce neměl.
„Ani ne. Musela jsme začít nosit brýle, když mi ještě rostly zuby."
„Jo, to zní rozkošně."
„Ne, to vážně nebylo. Nemůžu uvěřit, že jsem to přiznala. Musím tě mít vážně ráda." Tahle její slova se mi moc nelíbila. Trochu mi to komplikovalo situaci.
„Ráda? Tak nějak jsem doufal, že řekneš to druhé slovo. To, co se rýmuje s malovat?"
Jenom se na mě nervózně usmála. Neměl jsem ji rád. Jenomže jestli jsem měl splnit dohodu s Jemem, musel jsem předstírat, že ji miluju.
„Nechtěl jsem to řešit," začal jsem se nakonec po chvilce jejího mlčení omlouvat, „myslím, že na mě působí to světlo od svíčky." Abych ještě něco nepokazil, radši jsem sklonil pohled k jídelnímu lístku, „chceš si rozdělit steak a hranolky nebo chceš radši kuře?" Nevnímala mě. „Mono?"
„Steak," usmála se a otočila se zpátky ke mně, „steak zní skvěle. Hned se vrátím. Jen si musím promluvit s panem Fitzem o našem úkolu." Její ruka se vyvlékla z mých a šla za učitelem angličtiny. Neměl jsem z tohohle dobrý pocit.