Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Svými slovy míří k nesprávnému člověku

Od tvého zmizení uběhlo už něco málo přes tři měsíce. O něco kratší doba uběhla od Monina zmizení. Vzhledem ke krvi nalezené v jejich domě měli všichni za to, že Mona je mrtvá. Už dokonce měla i pohřeb. Všichni mě litovali. Protože jsem ztratil dvě mně blízké osoby. Jenomže... Lidi mě litovali spíš za Monu. Zatímco já jsem ztratil tebe.
Díkůvzdání, Vánoce nebo nový rok vůbec nestojí za řeč. Na Zimní ples jsem ani nešel, i když zájemkyně o mou partnerku by se našly. Byl jsem psychicky na dně. Naši už mě i chtěli poslat k psychologovi. Jenomže... co z toho. Potřeboval jsem někoho, s kým bych se mohl podělit opravdu o všechno. A vzhledem k jistým informacím jsem o to nemohl požádat a i Ariu a Chrise. A to bylo ze všeho nejhorší. Dusit to v sobě.
Už jsem byl skoro doma. Šel jsem z Brew, pomáhal jsem panu Fitzovi s poličkama. I on se mi snažil promluvit do duše a něco ze mě dostat. A nelišil se od ostatních. Ptal se na Monu. Ty... jako bys tam nikdy nebyla.
Sáhnul jsem si do kapsy pro telefon. Měl jsem na tapetě naši fotku. Vždycky mi to dokázalo vykouzlit úsměv na tváři. Teda... jenom do té doby, než se mi do očí začaly sbíhat slzy. Jenomže tam nebyl.
Vešel jsem dovnitř a zavřel dveře. Aria seděla na gauči. Vypadalo to, že na mě čekala. „Ahoj," sundal jsem si mikinu a hodil ji na křeslo.
„Ahoj," odpověděla Aria. Nevěděla, kde začít. Můj pohled sjel na stůl. Ležel tam můj telefon.
„Našlas můj mobil," natáhnul jsem se pro něj a zamířil pryč.
„Jo. Můžu si s tebou promluvit?" zastavila mě.
„Umírám hlady. Nemůžeme to udělat později-"
„Alison zatkli," skočila mi do toho, „za Moninu vraždu."
„Fajn." Na nic víc jsem se nezmohl. Nemohl jsem jí vysvětlit, že Mona je v pohodě. A i kdybych mohl, upřímně neměl jsem na to nervy. Jenomže... docela jsem o tom začínal pochybovat. O tom, že je Mona v pořádku.
„Fajn? To je tvoje reakce?"
Ani jsem se nehnul.
„Prostě si sedni. Prosím."
Udělal jsem, jak mi nařídila.
„Jde o tohle. Bojím se zjistit, co víš. Mona věděla spoustu věcí..."
A zase jsme u toho. Mona? Vážně lidi? A co Bella?! Ta je vzduch?!
„O mně. Spoustu věcí o mých kamarádkách. Celou dobu jsem si myslela, že to ty se bojíš mluvit se mnou, ale... Myslím, že to já se bála mluvit s tebou. Ale teď, když je Ali za mřížemi, tak to možná znamená, že už se nemusíme bát."
„Vím, že jsi Monu nenáviděla. Možná jsi pro to měla dobrý důvod, možná ne. Ale teď jsi jako všichni ostatní. Děláš z ní svatou, i když jsi ji pořádně neznala. Víš, jaké to je poslouchat kupu lidí, jak vzpomínají na někoho, koho ani neznali? Mám po krk toho, jak všichni říkají, jak byla skvělá a chytrá a milá. Nebyla milá. Nikdo není milý. Nikdo až na..."
„Bellu," doplnila mě Aria. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem byť jenom vyslovit tvoje jméno nahlas.
„Chovají se, jako by tady nikdy ani nebyla. Procházím po chodbách s tím, že slyším, jak je dobře, že je pryč. Že sem nikdy nezapadala. Že beztak utekla sama. A tak někdy přemýšlím. Kdyby jí někdo řekl do očí něco hezkého, stalo by se tohle? Všichni mě litujou za to, že jsem ztratil někoho, koho jsem miloval. Jenomže nikomu nedochází, že svými slovy míří k nesprávnému člověku. Ať už jsem měl Monu jakkoliv rád... Bella je Bella. Nikdy nebude nikdo jako ona. Nikdy."
Aria nevěděla, co říct. Seděl jsem tam a snažil se před sestrou nesesypat. Chybělo tak málo.
„Půjdu se podívat, jestli taťka nepotřebuje pomoc s večeří," zvedla se a když mě míjela, empaticky mi přejela po rameni. A tehdy to bylo. Jako lusknutím prstu. Že kluci nepláčou? Srdceryvnější pláč jsem neslyšel. Bolestnější. Nedával jsem to bez tebe. Byl jsem troska.