Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Nesmím se probudit

Už jsme stáli před dveřmi od mého pokoje. Celou dobu jsem tě pevně držel. V nemocnici jsi strávila tak měsíc, i přes to jsi byla pořád slabá.
Zhluboka ses nadechla, zavřela oči a zmáčkla kliku. Dveře se pomalu otevřely a můj zrak spočinul na mém projednou pečlivě uklizeném pokoji. Otevřela jsi oči. Lehce ses začala třást.
„Bell," stoupnul jsem si před tebe, chytaje tě za dlaně, „nemusíš tam spát. Mluvili jsme o tom, můžeš spát u Arii."
„To je dobrý, Mikeu," usmála ses a dala mi dost jasně najevo, že mám ustoupit. Bez mé pomoci jsi do místnosti vešla a přímo se posadila na postel. Rozhlížela ses dokola. Pomalu jsem si k tobě přisednul a chytnul tě za ruku. Už jsi nevypadala tak vyděšeně.
„Mikeu…" skoro jsi vzlykla, „prosím… prosím, řekni mi, že tohle není jenom sen."
Přiložil jsem ti dlaň na tvář a pohladil tě palcem. Do očí se ti začaly sbíhat slzy. „Ne, to… to přece…" vytrhla ses mi a chytajíc se za hlavu, vystřelila jsi z postele rychlostí blesku, „vždyť… vždyť jsem v té nemocnici strávila takovou dobu, to… už se nechci probudit. Nesmím se probudit, Mikeu, prosím, nerozplývej se do kouře jako vždycky, prosím, prosím, strašně moc tě prosím…"
„Bell," přistoupil jsem k tobě. Jednou rukou jsem tě chytnul za ruku, tu druhou jsem ti opět přiložil na tvář a začal ti stírat slzy. „Uklidni se. Neboj se. Tohle je realita. Stojím tady přímo před tebou, z masa a kostí. Věř mi."
Tvé lesklé oči se přímo utápěly v těch mých. Nevěděl jsem, jak tě mám přesvědčit, že už jsi v pořádku. Než jsi stihla propuknout nářkům, má ruka ti sjela na krk a přitáhnul jsem si tvoje rty k sobě. Odmítal jsem tě pustit. Odmítal jsem se od tebe odlepit. Potřeboval jsem ti dát jistotu, že jsem u tebe. A že tentokrát už si tě opravdu ochráním.