Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Máš mě pořád rád?

Ezra s Calebem mě nakonec dohnali a společně jsme se snažili najít Alison. Nikde nebyla.
„Támhle," kývnul jsem k něčemu žlutému za stromy a okamžitě se tam rozeběhnul. Stanul jsem na mýtině, tváří v tvář Alison. „Panebože," vydechla.
Kluci hned šli k ní a začali se jí na něco ptát. Nevnímal jsem je. Chodil jsem pořád sem a tam a snažil se něco najít. Cokoliv.
„Myslím, že nás poslal na hon za vzdušnými zámky," prohlásil po chvilce Ezra. Úplně vygumovaný jsem se sesunul na pařez. Cítil jsem, že jsme blízko. Cítil jsem to. Nemohli jsme to vzdát. Ne teď, když jsme byli blíž než kdy dřív.
„Jo," odseknul Caleb, „nebylo by to poprvé."
„Kluci," Alison rozhodla rázně, „jdeme."
„Slibuju. Slibuju, že tě nikdy neopustím. Nic se ti nestane. Dokud jsem tady."
„Slibuješ?"
„Slibuju. Bell, nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo."
„Mikeu," Ezra mi rukou pokynul, ať už jdu. Nemohl jsem.
Sklonil jsem pohled ke svému klínu. Ukápla mi slza. Už jsem takhle dál nemohl. Užíralo mě to. Zklamal jsem tě. Selhal jsem. Jako bratr. Jako přítel.
„Mikeu, jdeme," Calebovi docházela trpělivost.
Neochotně jsem vstal a pomalu vykročil ke trojici lidí. Najednou jsem se však zastavil. „Slyšíte to?" zeptal jsem se ostatních. Rychle jsem se otočil a vystartoval zpátky. „Vychází to z podzemí!" Caleb mě předběhnul a spolu s Ezrou zamířili přímo k místu v zemi, odkud vycházel kouř. Byla to jenom nějaká mřížka. Musel tam být nějaký vchod. Prostě musel.
Kouř vycházel zpoza keřů. Jako by… jako by tam něco bylo zarostlé. Přiběhnul jsem tam a okamžitě začal otrhávat větve. Po chvilce snahy se mi naskytnul pohled na plechové dveře.
„Ježiši Kriste," řekl Ezra vedle mě. „Zavolej 911," otočil se dozadu a hned mi pomohl otevřít dveře. Šlo to těžce.
„Ario?" zakřičel Ezra. Nevnímal jsem to. Věděl jsem, že tam dole jste. Cítil jsem to.
Zevnitř se ozvalo bouchání na dveře a kašlání. Teď už to bylo jasné.
Konečně se nám povedlo dveře rozevřít.
Aniž bych něco čekal, ze dveří najednou vylétlo pět holek, jedna z nich mi hned padla kolem krku. „Ario…" vydechnul jsem. Ani mi to nedocházelo. Bože, tolik jsem se o ni bál. A konečně spočívala v mém bratrském objetí.
„Ario?" přistoupil k nám Ezra. Aria se ode mě odtrhla a padla do Ezrova objetí. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Štěstí ze mě pomalu ale jistě vyprchalo. Nebylas tam.
„Bello?" vypadlo ze mě. Nezbývala mi jiná možnost. Rozeběhnul jsem se dovnitř do začouzené chodby, něčí ruka na mém rameni mě však zastavila. „Ustup stranou, chlapče," policista mě postavil pryč a sám vběhnul dovnitř. Jak jsem se tak díval, policejní auta a sanitka nejspíš přijely už před nějakou dobou. Rozhlížel jsem se dokola. Aria byla v Ezrově náručí. Spencer v Tobyho. Hanna v Calebově. Emily se objímala s Alison. Ne, to… kde jsi? Bell, kde proboha jsi?
„Je tady ještě jedna dívka!" policista zakřičel zevnitř. Rozzářily se mi oči. „Bell?" přispěchal jsem k dívce, sotva ji policisté vyvedli ven. Ani ke mně nevzhlédla. Ale jedno jsem poznal. Ty jsi to nebyla. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Bello!" křičel jsem, snažíc se vběhnout dovnitř.
„Tak na to rychle zapomeň," nějaká policistka si přede mě stoupla a odtáhla mě stranou, „tam dolů nikdo nejde."
„Ale…" vzlykal jsem, „Bella…"
„Podívej se. Jestli tam ještě nějaká holka je, my ji dostanem ven. Jasný?"
Ohlížel jsem se přes její rameno. Pořád nic. Nervozita mě úplně pohltila.
„Mikeu," zavolala si mě Mona. Vyšel jsem aspoň k ní. Sanitář jí zrovna dával deku. I tak jsem ji obejmul. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku."
„Jo," snažila se usmál. Jenomže… viděla, že moje myšlenky jsou tak trochu jinde.
„Je tady ještě jedna!" zakřičel policista zevnitř. S poslední kapkou naděje v sobě jsem obrátil zrak k plechovým dveřím. Dva policisti nesli ven nějakou holku v klučičím oblečení. Vypadala, že ani pořádně nevnímá. Asi neměla žádnou sílu. I když… ty vlasy… ne, nevěřím svým očím…
„Bell!" zakřičel jsem. Dívka ke mně zvedla svůj vyčerpaný obličej. A opravdu. I když se ti podobala zdaleka… bylas to ty. Už jenom z důvodu, že když jsi mě spatřila, jako bys znovu ožila. „Mikeu…" zašeptalas. Moje srdce vynechalo snad tři údery. Bez meškání jsem se k tobě rozeběhnul a pevně tě obejmul. Policisté mě kupodivu nechali. Musel jsem tě držet, neměla jsi sílu ustát na nohách. Sotva jsi vydržela mít otevřené oči. Tvá hlava padla na mou hruď. Tolik mi to chybělo.
Po chvilce k nám přijeli sanitáři s nosítky. Proti své vůli jsem jim tě vydal. Pořád jsem tě držel za ruku. Usmívala ses na mě.
„Mikeu…" zašeptala jsi. Sotva ti šlo rozumět. I tak obyčejná věc jako mluvení pro tebe v té chvíli představovalo téměř nemožný úkol. „Řekni mi, že to není jenom sen."
„Není," věnoval jsem ti vřelý úsměv. Palcem jsem tě hladil po hřbetu ruky. Ani sevření jsi mi nemohla opětovat, tak zesláblá jsi byla.
„Jak ti můžu věřit?" vzlykla jsi.
„Řekni mi, co mám udělat. A já to udělám."
„Máš mě… máš mě pořád rád?"
Nevěřil jsem svým uším. Přiložil jsem ti dlaň na tvář, nahnul se k tobě a políbil tě. Tolik mi to chybělo. Sice ano, přiznávám, bylo to jako líbat mrtvolu. Jenomže… bylas tam. Ne úplně v pořádku, ale… já jsem věděl, že my to spolu zvládnem.
„Věříš mi?" usmál jsem se na tebe. Lehce jsi přikývla. Hned po těchhle slovech padla tvá hlava dozadu a tys usnula. Bylo toho na tebe moc. Vsadím se, že jenom tím naším 'rozhovorem' jsi vyčerpala veškerou svoji dosavadní energii.
Jenom jsem pozoroval, jak tě nakládají do sanitky a jedou s tebou pryč. Vyšel jsem zpátky k Moně a seděl tam s ní. Přitom jsem poslouchal.
„Tak moment…" nechápal Caleb, „Mike a Bella? To vážně?"
„Opravdu je to to, co ti momentálně vrtá hlavou?" rýpla do něj Hanna.
„Hanna má pravdu," chopila se toho Emily, „spíš mi vysvětlete, jak je možné, že jsme o ní vůbec nevěděly."
„Možná že věděly," řekla Spencer, „možná, že jsme jí podvědomě ubližovaly. Víte, co myslím." Zamračil jsem se. Soudě podle Monina výrazu, ani ona jejich slova nechápala. Ale co. Hlavní pro mě bylo, že jste byly v pořádku. Že ty jsi byla v pořádku.