Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Jsme v tom spolu

„Počkej," chytnul jsem tě za ruku na schodech a zastavil tě tak. Otráveně ses na mě otočila. „Jsme v tom spolu." Přikývla jsi a scházela schody dál.
Mamka seděla v obýváku. Sotva nás slyšela vejít, otočila se k nám.
„Mami..." začal jsem nějak, „já..."
„Jak dlouho?" vypadlo z ní zničehonic.
„Co jak dlouho?" nechápal jsem.
„Jak dlouho mezi váma dvěma něco je," vydechla smířeně.
„Zhruba od té doby, kdy mě vinili, že jsem rozmlátil Connorovi auto."
Mamka mlčela. To ticho se mi nelíbilo.
„Paní Montgomery, já... Moc se omlouvám. Od té doby, co mě Mike našel, se vaše rodina rozvrací. Je mi to moc lít-"
„Nech toho," chytnul jsem tě za ruku a pohlédl do tvých oříškových očí, „víš, že nic z toho není tvoje vina."
„Proto nám zakazuješ brát ji za vlastní?" přerušila mě mamka. Provinile jsem přikývnul.
„Nechci vám nadávat," stoupla si a vykročila k nám, „jenom mě celá tahle situace mrzí. Bello... Jsi pro mě jako vlastní dcera. Takže musíš pochopit, jak se asi právě cítím."
„Já vám rozumím," přikývla jsi.
„Nerada bych, abys ještě někdy říkala takové věci, jakože tě Mike neměl najít. Bůh ví, co by s tebou bylo, kdyby tě nenašel. Doufám, že moc dobře víš, že jsme vždycky chtěli, aby ses tady cítila jako doma."
„To vím," znovu jsi přitakala, „a mockrát vám za to děkuju."
„Bello... jednoho dne ti bude osmnáct. Budeš dospělá. Nebudeš s námi mít nic společného. Budeš samostatná. Ale pokud budeš chtít... Myslím, že v Mikově posteli se pro tebe vždycky najde místo."
Úlevně ses usmála. Mamka si tě přitáhla do objetí. Měl jsem radost, že to vzala takhle.