Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Uklidni se

„Děláš si ze mě prdel, Chrisi?" prásknul jsem svým nejlepším kamarádem vztekle o skříňky.
„Miku, uklidni s-"
„Jak se mám kurva uklidnit?! Na co jsi do prdele myslel?"
„Já-"
„Miku!" křičela na mě máma přes celou chodbu. Nakonec rozrazila dav sbíhajících se studentů a odtrhla mě od Chrise. Vztekle jsem funěl.
„Tos posral, Chrisi."
„Miku!" seřvala mě znovu mamka a odtáhla si mě stranou. Stáli jsme uprostřed chodby. „Co to sakra bylo?" ztišila hlas, „Chris je tvůj nejlepší kamarád."
„To jsem si taky myslel."
„Miku," přiložila mi ruku na rameno, po čemž jsem k ní otočil svůj vytočený pohled, „co se stalo."
„Bylas tam. Víš moc dobře, co se stalo."
„Co tím myslíš?"
„Prostě napsal něco, co neměl."
„Miku, bylo to anonymní. Jak můžeš vědět, co napsal?"
„Možná proto," vyjel jsem po mamce, „že mě tam zmínil? A Bellu taky?" A přesně v téhle chvíli mi došlo, co jsem vlastně řekl.
Máma se zarazila. „Miku… Nechceš mi doufám říct, že… Že to Bellu znásilnili?"
Místo odpovědi jsem se zhluboka nadechnul a chtěl jsem mamku obejít. Jenomže mě chytla za ruku a znemožnila mi tak další krok. „Nechceš mi doufám říct, že moji dceru znásilnili?"
Vztek ve mně vyvřel. „Ne," vysmekl jsem ruku z jejího sevření, „to ti fakt říct nechci. Protože Bella není tvoje dcera! Není to moje sestra! Není, nikdy nebyla a ani NIKDY NEBUDE!" Vztekle jsem se otočil a chtěl vyjít na druhou stranu. Zastavil jsem se však. Stála jsi tam. Přímo přede mnou. Pevně jsi svírala učebnice.
Vztek v mém obličeji přetrval a obešel jsem tě. Neměl jsem ti co říct.