Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Tak jdem, ne?

„Mikeu…"
„Ano?"
„Miluju tě."
„Já tebe taky, Bell. Miluju tě nade vše. A nikdy tě nikomu nedám."
„Mikeu?" Ezrův hlas mě probral z jedné z mála vzpomínek, u nichž se mi tvůj obličej nerozmazával. Museli jsme tě najít. Prostě museli.
„Všechno v pohodě?" chytil se Caleb.
„Proč?" skoro jsem odseknul.
„To je jedno," Caleb se otočil zpátky k počítači na svých kolenech.
„Vy dva se už asi hodně nudíte," naklonil jsem se dopředu a podíval se na laptop. Bylo to divné. Tečka představující Alison se pořád nehýbala. A to už dlouho. „Furt nic?"
„Vidíš."
„A už toho mám dost," Ezrovi ruply nervy a lehce přidal na plyn. 
Přijeli jsme k zaparkovanému černému autu. Jako první jsem bez meškání vyskočil ven já. Kufr byl otevřený, v něm bylo Alisonino oblečení. Ezra s Calebem ke mně přišli a pozorovali, co nám to tam Alison nechala. Caleb se natáhnul pro nějakou kartičku, co tam taky byla, a otevřel ji. „Obleč si připravené oblečení a jdi. Všechno ostatní tu nech, nebo zemřou," vyšlo z té karty veselým hlasem. Dokonce byla i podepsaná. Od Hanny, Spencer, Emily a Arii. Aniž bych nad něčím přemýšlel, rozeběhnul jsem se do lesa. „Mikeu!" křičel za mnou Ezra. Spadnul jsem na zem. O něco jsme zakopnul. Byla to bota.
„Jsi v pohodě?" staral se Ezra. Přikývnul jsem a nechal ho, ať mi pomůže dostat se zpátky na nohy.
„Podívejte na tu druhou botu," Caleb si jel svoje, „podle mě je Ali dala takhle, aby nám ukázala směr."
„Tak jdem, ne?" rozeběhnul jsem se. Neměl jsem nervy na to čekat. Ani nervy ani náladu. I ta poslední vzpomínka na tebe se mi vytrácela. Bylo mi do breku. Musel jsem tě najít. A tohle byla poslední šance. Protože kdybychom našly holky a tebe ne… už nikdo by tě nehledal. Nikdo by nevyhlásil pátrání. A já bych se asi musel jít zabít, protože bych nedodržel svůj slib. I když ten jsem nedodržel ani tak. Neochránil jsem tě.