Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Chceš to

„Válel jsi jako vždycky," mířila jsi ke mně rovnou z tribun. Sundal jsem si helmu z hlavy. Už už jsem se chystal chytnout tě za pas, přitáhnout si tě k sobě a políbit. Bohužel tohle jsem si nemohl dovolit. Před tolika lidmi. Jenomže ani slovo jsem ti nestihnul říct; kluci mě táhli do šatny.

Dívka se nemohla přestat uculovat. Čekala před šatnou. Už bylo tak dvacet minut po zápase, v šatně zbývalo pár posledních jedinců. Včetně Mikea. Dívka se opírala o stěnu, přemýšlejíc nad ním. Musela se kousnout do rtu. Myšlenky na jeho úsměv a smích vystřídaly myšlenky na jeho tělo. Tep dívčina srdce rapidně přidal na rychlosti. Zavřela oči. Tak moc už ho chtěla byť jenom chytnout za ruku. I když… něco víc by taky bylo fajn.
„Kohopak to tady máme?" z přemýšlení ji vytrhnul ten odporný hlas, až cukla, „copak tady děláš? Tak osamělá?"
Dívka se snažila něco říct. Nemohla.
„Nad čímpak jsi přemýšlela? Ani mi nemusíš odpovídat. Tenhle výraz já znám až moc dobře. Chceš to."
Hlasitě polkla. Ale ne s tebou, debile, pomyslela si. Oh, Mikeu, kde jsi…
„Ty nadržené děvče. Ale tak," strčil jí pramen vlasů za ucho, „když jinak nedáš…" Omotal jí ruku kolem pasu a přimáčknul si ji k sobě.
„Jeme," dívka vzlykla, snažíc se dostat z toho pevného sevření, „prosím…"
„Copak? Prosíš, protože to chceš, co? Ale neboj, já umím být jemný."
„Jeme…" nestačila to doříct. Jem ji přitlačil ke stěně, stejně tak přitlačil své rty na ty její. Dívka se snažila odporovat. Byla však až moc slabá.
Jemova ruka jezdila po jejím boku nahoru a dolů, až sjela na stehno. Nejdřív zajela dozadu a chytla dívku za zadek, po chvilce už se dostala na vnitřní stranu stehna.

„Ale stejně tě nechápu," křičel na mě Will ještě ze sprchy, protože přes tekoucí vodu mu nebylo dvakrát rozumět, „jak jsi ho mohl sundat. Vždyť ani Adamovi se to nepovedlo, a to to zkoušel nejmíň dvakrát."
„Drž hubu," volal Adam, který se zrovna vedle mě převlékal, „ještě jsem tady."
„No a co!" ozval se Damon, „vždyť je to pravda!"
Nemohl jsem se přestat usmívat. S těmito hochy se člověk nenudí. Jem zrovna odešel, tudíž atmosféra byla víc než příjemná.
„Už jdeš?" divil se Gabe, jehož jsem zrovna míjel, „zrovna když se to tu začalo rozjíždět."
„Sorry," ještě jsem se otočil, „já už musím."
„Musíš?" nedal si pokoj.
„Nech ho," Adam se mu opřel o rameno, „víš, že když Bellu nevidí dvacet minut, hned je nervózní."
Jenom jsem obrátil oči v sloup. Měli pravdu.
Vyšel jsem ze dveří ven a rozešel se k východu. Vzteky jsem odhodil tašku stranou a Jema od tebe odtrhnul. Úplně ses třásla. Plakala jsi. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by ses mu poddala dobrovolně. Okamžitě jsem si tě přitáhnul do objetí. Jinak bych Jemovi musel vrazit. A to jsem si nemohl dovolit.
„Ty kurvo," Jem si otíral hubu, „však počkej. Nebude to dvakrát do smíchu." A odešel. Dal jsem ti pusu do vlasů a kolébal se s tebou ze strany na stranu. Bylo to v hajzlu. Viděl jsem, že Jem je opravdu schopný všeho. Musel jsem to zarazit.