Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Buď v pořádku

Zhluboka jsem se nadechnul a opět jsem vstoupil do té místnosti. Jako vždycky se strachem. Že nebudeš v pořádku. Že si mě nebudeš pamatovat. Že na mě budeš naštvaná, protože jsem tě nedokázal ochránit. Že mě už nebudeš milovat.
Pořád jsi spala. Byla jsi v bezvědomí. Hlasitě jsem si povzdechnul. Sednul jsem si na křeslo vedle tebe. Hned u mojí hlavy pípal monitor ukazující tvůj srdeční tep. Stabilní. Chytnul jsem tě za ruku a hladil tě palcem. Nic. Ani ses nepohnula.
„Ach, Bože, Bell…" povzdechnul jsem si nahlas, „je mi to… je mi to tak strašně líto. Prosím, prosím, buď v pořádku. Prosím, dej mi znamení. Jakékoliv. Cokoliv. Že jsi v pořádku. Že jsi znova neztratila paměť. Že mě pořád miluješ. Prosím…" Ani mé slzy prodírající se na povrch ničemu nepřispěly. Naklonil jsem se a políbil tě na čelo. Těžko říct, co jsem čekal. Každopádně… nestalo se nic.
„Bell…" doslova jsem žadonil. Uchopil jsem tvou ruku svými oběma dlaněmi a pevně ji stisknul, „no tak… prober se… já ti věřím… no tak, ty to zvládneš, prober se… prosím…"
Sklonil jsem obličej dolů. Z oka se mi vykutálela první slza.
Možná se mi to jenom zdálo, nevím. Ale… připadalo mi… jako by se něco šustlo. Jako když se hlava posune na polštáři. Střelhbitě jsem k tobě zvednul pohled. Na jednou jsi do plic nabrala víc vzduchu než doposud. „Bell…?" vypadlo ze mě. A zase. Znova ses zhluboka nadechla a všechen vzduch opět pomalu vydechla. Naklonil jsem se k tobě blíž.
Pootevřela jsi ústa. „Mike-u…" zašeptala jsi, sotva to bylo slyšet. Já jsem však věděl moc dobře, co za slovo se ti snažilo vydrat z úst. Že to bylo moje jméno.
„Mike-u…" zašeptala jsi znova, tentokrát hlasitěji.
„Mike-" nestihla jsi to dopovědět. Samou radostí jsem tě políbil. Má ruka stále spočívala na tvé tváři. Ani jsem se nenadál, cítil jsem, jak ji někdo chytá. Odtáhnul jsem se od tebe. To ty. Chytla jsi mou ruku. Sevření to sice nebylo prakticky žádné, ale vzhledem k tomu, že jsi byla tak slabá a tohle byl v podstatě tvůj první pohyb po delší době, bylo to víc než dostačující. Pomalu jsi rozevřela víčka. A konečně. Konečně jsem měl možnost prohlédnout do tvých oříškových očí. Jemně ses usmála. Samou radostí se mi do očí nahrnuly slzy. Už jsem ani nedoufal.