Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Takže toho lituješ?

Zhluboka jsem se nadechnul. Nejistě jsem zvednul ruku do úrovně očí, jež jsem shodou okolností zavřel a zaklepal. Nečekal jsem na odpověď. Prostě jsem popadnul kliku a pomalu otevřel dveře do pokoje.
„Ahoj," řekl jsem nejistě. Nedokázal jsem se přinutit k úsměvu. A ty jsi na tom nebyla o nic líp.
„Ahoj," odvětila jsi sklesle. Seděla jsi na posteli. Aniž by ses na mě podívala, poklepala jsi na volné místo vedle sebe. Opatrně jsem zavřel dveře a vyšel k tobě. Sednul jsem si k tobě tak blízko, jak to jen šlo. Chytnul jsem tě za ruku. Sevření jsi mi opětovala. Zatímco jsem tě palcem hladil, konečně jsi ke mně otočila svůj pohled. Své přenádherné oči, do nichž se sbíhaly slzy. I když jsi brečela, byla jsi nádherná. Jenomže když jsi brečela, mně se chtělo brečet taky. Ubíjelo mě vidět tě nešťastnou.
„Moc mě to mrzí, Bell. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo."
„Miku," jeden z tvých koutků se lehce vyhoupnul nahoru, „neomlouvej se. Nemáš za co. Ty za nic nemůžeš."
„Ale můžu. Mám tě chránit. Je to moje chyba. Kdybych se já blbec do tebe nezamiloval-"
„Takže toho lituješ?" po nepatrném mrknutí ti z oka vytekla první slza.
Přiložil jsem ti ruku na tvář a palcem ti slzu setřel. „Nikdy," naše obličeje od sebe nemohly být dál než patnáct centimetrů. Svým jemným úsměvem jsem ti dal najevo, že to myslím vážně.
„Myslíš si," popotáhla jsi, „že o tom ví? Není třeba šance, že si prostě dělali srandu?"
„Abych byl upřímný, podle mě si jenom dělali srandu. Chtělo to nějakou bombu. Nějakou fámu, která otřese celou školou. A proč všechno nehodit na naši rodinu, že?"
Uchechtla ses a sklonila pohled dolů. Má dlaň sjela od tvé tváře až k tvé bradě. Aniž bych cokoliv udělal, ty sama jsi zvedla svůj obličej zpátky ke mně.
„Ale ona to není fáma."
„Není. Ale musíme všechny nějak přesvědčit, že to není pravda. Nebo teda spíš zabránit, aby tomu uvěřili."
„A jak to chceš udělat?"
„To už je moje věc. Ale teď," usmál jsem se na tebe. Moc dobře jsi věděla, co bude následovat. A kupodivu jsi ani neprostestovala.
Má ruka ti zajela pod vlasy. Dvě vteřiny na to už byly naše rty na sobě. Obejmul jsem tě, zatímco ty jsi omotala své paže okolo mého krku. Převalili jsme se na záda. Nakonec se tvá hlava zabořila normálně do polštáře, já jsem se usídlil nad tebou. Zatímco jak rukama, tak nohama jsem se zapíral o postel, mé rty se od tebe ani na vteřinu neodtrhly. Tvé nohy přejížděly po těch mých. Kašlali jsme na názory ostatních. Na slova pana Harrise. Na společnost. To, co pro nás v té chvíli bylo důležité, byl ten druhý a náš stále trvající a kupodivu ještě prohlubující se polibek.