Nalezena - Mike Montgomery (krátké kapitoly) [DOKONČENO]

Sourozenecké vztahy

Přišel jsem domů z tréninku. Vešel jsem do svého pokoje. Už ve dveřích mě však zarazila hromádka neštěstí, jež se usídlila na mé posteli.
Když sis mě všimla, okamžitě sis otřela oslzený obličej do rukávu.
„Ahoj, Miku," stoupla sis s falešným úsměvem.
„Co se stalo?" odhodil jsem černou tašku s červeným logem stranou a přispěchal k tobě. Chytnul jsem tě za ramena a trochu se skrčil, čímž jsem docílil toho, že naše obličeje byly ve stejné úrovni.
„Nic," uchechtla ses. Za tvým úsměvem se však skrývala bolest. Sklonila jsi obličej k zemi, aby ses vyhla mému starostlivému pohledu.
„Bell," podepřel jsem ti bradu a přitáhnul tak tvůj zrak k mým očím, „co se stalo."
„Já…" zavzlykala jsi. Když jsi mrkla, z oka ti znovu vytekla slza, „rozvrátila jsem ti rodinu."
„Co to povídáš, Bell-"
„Aria je na tom psychicky špatně. Vaši se rozvedli."
„Ale to přece nebylo kvůli tobě."
„Ne, nech toho. Tohle si nezasloužím. Nezasloužím si tebe. Chováš se ke mně jako k vlastní sestře."
„Věř mi," přiložil jsem svou dlaň na tvou tvář a palcem ti setřel slzy, „to bych si nikdy nedovolil."
Zlomeně ses na mě podívala.
„To bych totiž nemohl udělat tohle." Hned po vyslovení těchhle slov jsem se naklonil a políbil tě. Bylo to poprvé, co naše rty spočinuly na sobě.
Po chvilce jsme se od sebe odtáhli. Zatímco já jsem se na tebe podíval hned, tvá víčka ještě držela při sobě. Přišlo mi to docela roztomilé. Rukou jsem ti prohrábnul vlasy. Tehdy ses probrala. Usmíval jsem se na tebe, zatímco ty… Bylas zmatená.
„Měl bys jít za sestrou, Miku," sklonila jsi pohled k zemi. Tahle slova mě docela bolela. Cítil jsem se vinný. Že jsem udělal něco špatně. Jenomže… chtěl jsem to udělat už tak strašně dlouho.

„Jdi pryč," ozvalo se z Ariina pokoje, sotva jsem zaklepal na dveře. Otevřel jsem je a vstoupil do sestřina pokoje. Ležela přikrytá v posteli. Nos měla úplně zarudlý od pláče.
„Můžu s tebou mluvit?"
„Miku, nech mě být, prosím."
Na tyhle holčičí kecy jsem neměl náladu. Jenom jsem obrátil oči v sloup a vyšel k ní. Zastavil jsem se zhruba půl metru od její postele, „Ario…"
„Podívej, mrzí mě, že si celý tvůj tým myslí, že jsem šlapka. Mrzí mě, že máma jede pryč. Je mi to líto, jasný?"
Když sdílíte dům se dvěma středoškolačkami, je to něco jako škola za pochodu. Mě to například naučilo, že když holka pláče a třeba vás i záda, abyste šli pryč, ve skutečnosti vaši přítomnost potřebuje.
Přesně tohle je důvod, proč jsem si místo odchodu sednul na Ariinu postel. Aria se taky trochu probrala a sedla si.
„Zvoral jsem to. Měl jsem vědět, že si to Connor vymýšlí. Jsem tvůj bratr. Mám na tebe dávat pozor. Postavit se za tebe. Vynahradím ti to, ano? Dobře?"
Aria se jemně pousmála a chytla mě za ruku. Aspoň z něčeho jsem měl dobrý pocit.

„Přišla ti zpráva," oznámila jsi mi neprodleně, sotva jsem se objevil ve dveřích. Seděla jsi na posteli a četla sis. Chtěl jsem se ti za to omluvit. Místo čehokoliv jsem však přistoupil k telefonu a podíval se, kdo mi píše.

Jako bratr si vedeš dobře. Vypadá to, že máš dvě sestry. A nezapomeň - mezi sourozenci nic být nemůže. -A

Takže Aria to být nemohla. Tak či tak, tyhle zprávy mě pomalu ale jistě přiváděly k šílenství a do nesnesitelných rozpaků. Připadalo mi totiž, že ať už je píše kdokoliv, má pravdu.