HIM✔

1. Kapitola

„Tak třído," postaví se třídní profesorka před tabuli a všechny nás přejede svým milým pohledem. Máme tu čest, jak nám každý další profesor na této škole připomíná, mít za třídní tu nejhodnější učitelku, která se kdy na této škole objevila. A já nemohu víc, než souhlasit, protože nebýt jí, asi bych prvákem jen tak neprošel. „Sami dobře víte, že se blíží týdenní pobyt na lesní chatě, kde se budete seznamovat s praktickou výukou. Ráda bych vám teď rozdala instrukce, jimiž se budete řídit, protože samozřejmě nebudeme jediná třída, která se tam vydá, ale jede s námi také vedlejší třída."

Všichni, včetně mě, se nesouhlasně ozvou, jelikož je všem nadmíru jasné, že ačkoliv se snažíme spolu vycházet, navzájem se nenávidíme a snažíme se být lepší, než ti druzí. Nedá se říct, že by to jedné nebo té druhé nějak vycházelo, protože jsou časy, kdy se daří nám a jim ne a na druhou stranu se zase daří jim a my jsme na tom bídně. Už jsem si zvykl na to, že jednou je člověk nahoře a podruhé dole. Během loňského roku mi to život stačil ukázat velice jasně.

„Já ještě neskončila," přihlásí se znovu o pozornost profesorka s mírným úsměvem, neboť si je sama vědoma o rivalitě mezi námi. „Nejen, že s námi jede vedlejší třída, ale vy budete rozděleni do dvojic s nimi. Jeden člověk od nás a jeden člověk od nich vytvoří dvojici, v níž budete prakticky celý týden jako tým."

Tentokrát se třídou neozývá absolutně nic a všichni zděšeně a s otevřenými pusami koukáme na profesorku, která se začne smát. Ten smích se mi v uších ozývá ještě několikrát a nezní zrovna přívětivě. Spíš jako ďábelský smích. Jako by se nám mstila za to, že nás loni musela zachraňovat z několika průšvihů. Já se jich ale samozřejmě neúčastnil. Měl jsem totiž k řešení něco podstatně horšího a závažnějšího. Totiž sám sebe. A řeknu vám, byl nadlidský výkon zjistit, co to se mnou je.

Profesorka ze svého stolu bere štus menších papírů vzorně naskládaných na sobě, na nichž jsou jistě napsány ty poslední instrukce k onomu pobytu.

Když na mém stole přistane papír, beru ho okamžitě do ruky a začínám pročítat instrukce, stejně tak, jako moje spolusedící Lucy, s níž jsem se skamarádil na začátku tohoto roku, což není zas tak dávno. Může za to herbář, který jsme dostali jako dlouhodobý úkol až do jara příštího kalendářního roku. Přesněji do března. Lucy totiž zahlédla, jak beznadějný člověk, co se týče květin, jsem, a tak mi nabídla, že mi s tím pomůže, jelikož její rodina má celkem rozlehlou zahradu, na níž pěstují nespočet květin.

Samozřejmě, že jsme se s Lucy bavili už v prváku, ale nebylo to takové, neboť...Vlastně to ani nemám čím ospravedlnit. Spíš šlo jen o to, že jsem si procházel velmi těžkým obdobím, během něhož jsem s kamarády končil, než-li abych si nové hledal. To mě také přivádí k tomu, že s Dominikem už nejsme tak úžasní kamarádi, jako jsme bývali. Mrzí mě to, neříkám, že ne, ale myslím, že je to takhle lepší. Alespoň pro mě. Nemusím na něj tak často myslet, jako dříve.

„Jako vážně?" položí Lucy své instrukce na stůl a ukazováčkem píchne do bodu číslo pět. Spěšně proto zatřepu hlavou, abych vyhnal nežádoucí myšlenky a zahledím se na svůj papír.

Studenti z třídy A budou obývat chatku pouze se studentem ze třídy B. Žádná jiná varianta nepřichází v úvahu. Nadále na chatce nesmí být student z jiné chatky - a to již po osmé hodině večerní. Veškeré akce se konají v hlavním sále, jenž je přístupný do desáté hodiny večerní, na kterou také připadá večerka. Studenti po desáté hodině večerní nesmí ze svých chatek vycházet a to až do budíku, který připadá na šestou hodinu ranní.