HIM✔

14. Kapitola

 Častokrát jsem v knihách četl o tajemstvích a o tom, jak dokážou zahýbat kartami. Ve většině případů se jedná o podobnou situaci, jako právě teď prožívám já. Jedna zbloudilá duše se zamiluje do té druhé, není jim však souzené spolu být, a tak ten zamilovaný drží v sobě, co cítí, do té doby, dokud to nevyjde na povrch. Většinou to pak končí šťastně a já bych si opravdu přál říct, že to samé potká i mě.

Začátek je totiž stejný, jako v každé té knize. Zbloudilá duše, kterou jsem já, se dlouho kamarádila s druhou zbloudilou duší, se kterou prožila celé dětství a sdílí s ní nespočet krásných vzpomínek. Jenže jednoho dne jeden z nich procitne a zamiluje se do zakázaného ovoce, kterým je ten nejlepší kamarád. A tak je tu ono tajemství, které hýbe kartami. Jenže když tak koukám na Dominika, který vytáhl z kapsy cigaretu a s rozklepanými prsty a zapalovačem v nich, ji zapálil, myslím, že my dva si nejsme ani trochu souzeni a mě nečeká žádný šťastný konec.

Slyšel jsem, že většinu z toho, co se stane, řídí právě osud. Přivádí k sobě osoby z nějakého důvodu a z nějakého důvodu je zase rozděluje. A já mám takový neblahý pocit, že mě byl Dominik přiveden do cesty proto, aby mi ukázal pravou hodnotu přátelství. A když tak opravdu učinil, byl mi vzatý tím nejhorším způsobem. Totiž mou vlastní chybou a osud mě tím potrestal, že naše cesty naprosto kompletně rozdělil a my dva už se nedokážeme bavit tak, jako dříve.

Možná to moc dramatizuju. Každý si přece řekne, že je to jen kluk, který vypadá k světu a navíc má talent na sporty. Jenže pro mě Dominik znamená opravdu hodně a čím víc si uvědomuji, že mezi námi už nikdy nebude nic jako dřív, tím víc mi bolest zamlžuje vidění.

Zajímalo by mě, jestli nad tím někdy přemýšlí. Jestli i pro něj znamenám opravdu tolik a jestli ho mrzí, co se mezi námi stalo. Ano, sice mi to řekl přímo do očí, ale jak mu mám věřit, když se za mě stydí. Z jeho přístupu je to víc, než jasné. Proč by se před svými kamarády choval jinak a vzápětí, když je se mnou sám, je jako vyměněný? Tohle trkne každou zdravou osobu s jasným vnímáním. Stydí se za to, že chce naše přátelství vrátit do normálu.

Připadám si, jako kdybych držel černou hodinku. Už dlouhou dobu mezi námi panuje ticho, které přerušují jen naše zmučené vzdechy. Je to snad celou věčnost, co tu stojím a čekám na Joshe, který zatím nikde není. A to už kolem nás stačili proběhnou tři nadšení studenti, kteří běželi jako o závod.

„Nevíš, kolik je hodin?" zeptám se schválně, protože vidím, že se na jeho zápěstí vyjímají černé hodinky. Má je ještě ze základky a nepomáhal mu je vybírat nikdo jiný, než moje maličkost. Nevím, proč jsem si takové hodinky taky nepořídil.

Dominik se podívá na své zápěstí a následně věnuje svůj pohled mě, díky kterému mnou projede tisíc ostrých jehel. Je to, jako kdyby na mě sáhla smrt, když se z jeho očí řítí led přímo do mého srdce.

„Bude jedenáct," odpoví pevným hlasem, který neprozrazuje ani v nejmenším, jak se v tuhle chvíli cítí. Kdyby bylo všechno jako dřív, zeptal bych se ho jak se cítí. Když jednomu z nás bylo hůř, vždy jsme se takhle dokázali zabavit i na několik hodin. Já mu vždy řekl, co trápí mě a většinou on řekl něco, co mi dokázalo zvednout náladu. A zase naopak. Bylo to jako mít bratra, jemuž můžete říct cokoliv.

„Díky," odvětím vděčně a v dálce zahlédnu mohutného hocha, který míří přímo naším směrem. Moje srdce zaplesá, když si všimne té nažloutlé ofiny a vínového trika, které si bral před tím, než jsme si stříhali.

„Vypadá to, že pro tebe jde záchrana," namítne suše, zatímco se Joshova silueta přibližuje. Styl jeho běhání mi vykouzlí na tváří úsměv, protože místo toho, aby běžel jako civilizovaný člověk, poskakuje tak vysoko, že to snad není ani možné. Odolávám pokušení se tu rozesmát z plných plic.