HIM✔

15. Kapitola

 Taky se vám občas stane, že kolem vás čas propluje tak tiše a nepozorovaně a přesto pociťujete každou úmornou minutu hodiny? To se stalo od té chvíle, kdy ode mě odvrátil svůj zrak a už mi žádný ze svých smrtících pohledů nedaroval. Čas jako by kolem probíhal stejně tak, jako lidi a já ho nevnímal a přitom jsem na sobě pociťoval, že s každou minutou jsem starší a starší.

Tím, co řekl, jako by mi vyrval nějakou důležitou část a jen tak ji pohodil. A já se bez ní měl teď naučit žít, protože mi nic jiného nezbývalo. Snažil jsem se s jeho pohledem spojit mnohokrát. Ať už to bylo při obědě, kam dorazil asi deset minut po mě s Joshem nebo při dalších aktivitách, v nichž jsem nevnímal absolutně nic a nebýt Joshe, naše dvojice by díky mě dostala pěkně seřváno. Jenže on se na mě ani jednou neotočil a ani nepodíval. Nespojil naše pohledy a nesdělil mi, jak moc jsem ho zranil. Protože si to uvědomuji. Zranil jsem ho tím, že už ho nepokládám za nejlepšího přítele. Jenže jak mu mám ksakru vysvětlit, že na to, aby byl můj nejlepší kamarád, je pro mě až moc vzácný? Jak mu mám říct, že já se s ním nechci jen kamarádit, ale chci, aby opětoval moje city?

Bylo by tak jednoduché za ním jít a sdělit mu prostě všechno. Sdělit mu to, co mi srdce do mozku vysílá každých deset vteřin. Ulevilo by se mi tím. Jenže tím bych ho ztratil. Protože on mou lásku neopětuje. Jak by taky mohl? On má dráhu předem nalajnovanou. Moje dráha všechny lajny, které měla, už ztratila a budoucnost je tak nejistá a tajemná.

Obloha už se stačila přikrýt pod roušku temnoty a já kráčím v pyžamu s plnýma rukama věcí, a ani netuším, jak je možné, že už je i po večeři a za malou chvíli bude večerka. Kdy se stalo, že jsem propásl celý den? Nebo alespoň většinu dne. Kdy jsem se naprosto distancoval z tohoto světa a uzavřel se do svých myšlenek, které od té chvíle v lese proudí jako splašené?

Míjím chatku za chatkou a marně přemýšlím, jakou chatku obývá on. Nezaklepal bych, ani bych se ho nesnažil nijak přimět ke konverzaci, protože vím, že dokud mu neřeknu pravdu, nepochopí mne. Ani moje záměry. Jen bych zkrátka chtěl vědět, kde ho mám hledat. Protože ta nevědomost mě ubíjí.

Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva a tak dále, dokud se nedostávám přede dveře chatky, kterou obývám s Joshem. Další záhadný člověk v mém životě. Sice jen na tento týden, protože jsem si jistý, že až se vrátíme zpět do našeho malého města, všechno se vrátí do normálu. Přesto mi to ale nedá a musím obdivovat to, jak v sobě Josh dokáže pohřbít některé otázky. Viděl jsem mu dneska dvakrát na očích, že by se mě rád na něco zeptal, ale vzápětí, jako by si něco uvědomil, svá slova spolkl a místo toho mě obdaroval svým úsměvem.

Naopak Lucy, která se celý den zajímala o to, co se stalo, je jediným člověkem, který se nikdy neostýchá a zeptá se. Samo sebou, že jsem byl nucen jí říct, co se stalo. Nevím však, kdy jsem to udělal a dokonce ani kde. Vím jen, že jsem ji popsal ta jeho poslední slova a u toho prožíval bolest zas a znova. Jako by nikdy neměla přestat. Jako kdyby ji těšilo, že se ve mně může zase na chvíli zabydlet.

Nevím, co mi na to Lucy řekla, ani jak se zachovala. Párkrát jsem ji sice zahlédl, jak ho pohledem probodává, ale nijak se nevyjadřovala a my vlastně od té chvíle mluvili o nezáživných věcech. Nebo spíš Lucy, Nick a Lana mluvili. Já se jen snažil poslouchat, i když to šlo velmi těžce, když jsem sledoval profil jeho tváře a snažil se si vyvodit, zda ho to žere tím samým způsobem, jako mě.

Otevírám dveře od chatky a setkávám se s Joshovým pohledem, který svírá kytaru na svém polonahém těle. Snažím se na něj usmát stejně tak přívětivě, jako to dělá on, ale myslím si, že to všechno spíš vypadá, jako bych se snažil vyzvracet hned na místě.