HIM✔

50. Kapitola

 Joshova poznámka mě ani trochu nenechala chladným a ačkoliv jsem se tomu nesnažil dávat příliš vysokou důležitost, opak se stal pravdou a já na to musel myslet i dlouho poté, co se naše cesty rozešly a každý jsme se odebral domů. Během oběda jsem se však dozvěděl, že on prožil silvestra se svou bandou, s níž spíš vybírali, jaký song by byl pro stáž nejlepší, než aby se zlili do němoty. Každopádně mě píchlo přímo na hrudi, když jsem si uvědomil, že svou zápornou odpovědí zmařím jejich práci a snahu, a tak jsem si dal ještě čas na rozmyšlenou s tím, že to s Dominikem budu muset probrat a budu chtít jeho upřímné vyjádření.

Co se týkalo Lucy, silvestra strávila ve společnosti své babičky. Společně sledovali vtipné pořady, přičemž nám Lucy neopomněla oznámit, že měli neskutečné pochoutky, které se teď vyjímají v jejím žaludku. Nic převratného se však nestalo a ona brzo po půlnoci nakonec usnula, protože byla vyčerpaná ze všeho toho jídla. Přeci si musela nechat místo i na další dny.

Doma jsem se utápěl ve svých myšlenkách a začal jsem přemýšlet o tom, jak se Dominik opravdu choval po našem poprvé. Jak se choval mimo to, co mě nutili vidět růžové brýle. Nic převratného jsem však nenašel, tedy kromě jeho podivného chování v posledních pár dnech, co jsme zpět. Celou dobu jsem to spíš přikládal jeho vysvětlení, jenže když si zopakuji každý jeho pohled, nacházím v něm víc a víc nejistoty. Nejistoty k něčemu, co nedokážu rozluštit a docela se bojím toho zjištění, které by mi mohlo přinést.

Nemohl jsem se pořádně soustředit ani na úkoly, které nám byly zadány, nevnímal jsem ani rodiče a neustále jsem visel na mobilu, jestli mi konečně neodepsal na poslední zprávu. Jenže jak se zdálo, Dominik měl i v osm večer stále na pilno a nezdálo se, že by se mi chystal odepsat, i když tečka u jeho fotky svítila zeleně, což značilo, že je aktivní.

Nevtíral jsem se a ani jsem se ho nesnažil kontaktovat jiným způsobem. Nebyl jsem k tomu vychovaný, a i když jsem chtěl něco udělat, věděl jsem, že ten krok musím nechat na něm. Aby on sám se ozval a vysvětlil mi, co se to děje.

Hodiny ubíhaly stále rychleji, ale moje hlava byla přeplněna jen samými katastrofickými scénáři, kdy mi Dominik dává kopačky, protože přehodnotil svoje rozhodnutí, že chce zůstat jen a jen se mnou. Tím přemýšlením jsem si způsoboval nesnesitelné pálení hrudníku, které jsem se snažil uhasit ledovou vodou, pro níž jsem neustále, až do tří do rána, skákal do kuchyně. Ubíjelo mě, že vlastně nevím, na čem jsem, i když mi to Dominik sděloval skoro pořád. Tedy pokud nelhal, což se zdálo s každou odhalenou nejistotou čím dál pravděpodobnější.

Nakonec se mi povedlo usnout v půl čtvrté a ani ve snech jsem neměl pokoj. Celou noc jsem okusoval hořkou porážku, když mi oznamoval, že bude nejlepší, když to ukončíme a naše cesty se rozejdou. Musel jsem v těch snech vyprodukovat snad víc slané vody, než která z jedné strany obepíná naše hlavní město. A jak se zdálo, vysvobození z té kruté bolesti si dávalo na čas.

Každopádně když se ozval budík, realita nebyla o nic lepší. Fakt, že jsem spal vlastně jen tři hodiny, se podepisoval na nahnědlých kruzích pod očima, které vynikaly na mé bělostné tváři. Opláchl jsem se tou nejledovější vodou, jakou jsem dokázal naštelovat, mnohem víckrát, než bylo běžné. Jenže únava a ani kruhy nemizely. Převlékání se zdálo jako ta nejtěžší činnost a co se týče školního batohu, stahoval mě k zemi snad ještě víc, než normálně.

Jediné pozitivum na celém ránu bylo, že jsem ve svém mobilu našel nepřečtenou zprávu. Moje nálada se ovšem vrátila zpět na bod mrazu, když jsem si přečetl, že se předmět mého zájmu nedostaví do školy, protože celý podvečer, večer a noc prospal, neboť měl horečky. Neodepsal jsem a ani vlastně nevím proč. Zkrátka proto, že mě to vytočilo a taky proto, že jsem nevěděl, jestli tomu lze věřit či nikoliv. I když to zelené kolečko u jeho fotky ve včerejších podvečerních hodinách přeci jen dokazovalo, že nejspíš lže.