HIM✔

61. Kapitola

 A tak se stalo, že jsem neutrpěl jen fyzickou újmu, ale i psychickou, protože hodina zpěvu a celkového podání byla ještě horší, než choreografie. S každou minutou jsem si připadal jako bezcenný prach, který Jade svými poznámkami akorát rozfoukávala. Nejen totiž, že jsem nikomu neodkryl svou osobnost a svoje vnitřní pocity, což mi zas a znovu připomnělo ten zpropadený lesní pobyt se školou, ale navíc se Jade začala strachovat, že vlastně ani žádnou osobnost a cíle nemám. Že jsem jen skořápka utápějící se ve svých pocitech, a že ani nejspíš nevím, čeho chci v životě dosáhnout.

Absolutně jsem nepobíral, co mají moje cíle společného s tou písničkou, ale raději jsem se nijak nevyjadřoval, protože by to dopadlo tak, že bych skončil pohřbený pod pódiem. Když jsem tu písničku zpíval po desáté, a snažil jsem se sakra dost, ani to nestačilo. Jade z toho zkrátka necítila mě. Necítila z toho, jaký postoj zaujímám k celému tomu kontextu a spíš to prý celé připomíná nacvičenou básničku, kterou jsem se naučil z donucení, abych dostal dobrou známku. Moje hlasivky jí zřejmě vůbec nezajímaly, protože jsem tu zatracenou písničku zpíval celkem dvacetkrát. A celkem dvacetkrát to dopadlo stejně. Totiž neuspokojivě.

A nebudu lhát, když řeknu, že se to ozývalo v mé psychice den ode dne víc. Z hodin tance jsem odcházel se sklopenou hlavou a rudými tvářemi, protože jsem zkrátka nemohl přijít na to, jak se k tomu všemu postavit. Jak ty pohyby pochytit a sevřít je pevně ve svých pěstech, aby mi neunikly. Sice jsem se naučil prvních pár kroků, ale oproti ostatním, kteří tanec uměli po třetím dni naprosto dokonale, to neznamenalo vůbec nic. A já Connorovi akorát kazil dojem.

Hodiny zpěvu se staly psychickým traumatem pro mé tělo a když jsem stál přede dveřmi té obrovské haly, v níž jsem si po každé Jadeině poznámce připadal ještě menší, než jsem doopravdy byl, polemizoval jsem ve své hlavě o tom, že to prostě vzdám a pojedu domů. Tam na mě čekalo totiž stejné psychické trauma v podobě Dominika, o němž už jsem dlouho nic neslyšel a ačkoliv jsem si snažil nalhávat, že mi nechybí, chyběl mi sakra tak strašně moc.

Ničemu nepřidávala ani Lucy, která mi ve středečním videohovoru nakonec popisovala, jak to ve škole vypadá. Prý od té doby, co jsem odjel, se Dominik všem straní a dokonce ho několikrát našli přiopitého na chlapeckých záchodech. Když mi to oznamovala, poznal jsem na ní, že jí je ho líto, ačkoliv se snažila dávat do svého hlasu tu největší dávku lhostejnosti, jakou mohla. Nemám jí však nic za zlé, když i já ho litoval, než mi došlo, že si za to všechno může sám. Že to on udělal chybu a neví, jak se s tím má vyrovnat.

První progres přišel ve čtvrtek a to na hodině zpěvu. Začalo to nevinně tím, že si to konečně zkusíme jako opravdová skupina. Tudíž všichni moji kolegové uchopili svoje hudební nástroje. A po konci, když jsem dozpíval a ostatní dohráli, se Jade rozeskákala samou radostí. Doopravdy přede všemi začala skákat vysoko a já si začínal myslet, že ze mě snad už opravdu zešílela. Jenže, když mi pak oznamovala, že to bylo konečně něco podobného, co slyšela na nahrávce od táboráku, pozvedlo mi to náladu o sto procent. Netušila však, že já k tomu, abych mohl zpívat opravdu naplno, potřeboval Joshe a jeho hudební schopnosti. Když jsem totiž vnímal to, že on hraje, šlo mi to všechno mnohem snáz. Všechna ta slova dávala význam a já si opět připadal v příjemné náruči hudby, která mě nadnášela vysoko nad obzor. Stačilo se jen pohroužit do představy, jak jeho prsty přejíždí po strunách a všechno šlo samo. Instinktivně.

Čtvrteční hodina tance však nic zásadního nepřinesla. Sice už jsem si tanec pamatoval do nejmenšího detailu, ale moje nohy zkrátka odmítaly úplně všechno, co moje mysl vstřebala. Jako by ta hádavá mrcha v mé hlavě neměla dost hádek se srdcem. Ještě se potřebovala přít s mými končetinami. Každopádně, když hodina skončila, Adam, úplně beznadějný v obličeji, si mě zavolal stranou a nabídl mi, že na mě v osm hodin bude čekat tady a bude se mnou trénovat individuálně. Jen já a on.