HIM✔

9. Kapitola

 Když jsme byli s Dominikem malí, mohlo nám být tak sedm nebo osm, častokrát jsme skotačili na kolech a předháněli se, kdo bude rychlejší. Většinou jsme to podnikali okolo jeho domu, protože jsme oba věděli, že by moje máma nedopustila, abychom jezdili jako splašení po silnici, kde jezdí spousta aut. Na druhou stranu jsme měli jistotu, že pokud nebudeme až příliš zbrklí, nechá nás paní Garretová užívat si zábavu.

A tak jsme jednoho říjnového dne, kdy už začínalo padat listí a počasí se ochladilo, skotačili na kolech po silnici, která byla v ten den mrtvá, na svých kolech a dávali si závody od jedné lampy až k té poslední. Pamatuji si, že jsem byl tenkrát hrozně rozdováděný hlavně proto, že jsem si před tím doma dal několik sladkých pochoutek, o nichž jsem nesměl říct tátovi, jinak by mamka dostala kázaní, jak jsou špatné na zdraví v takovém množství, v jakém jsem je pozřel já.

Byl jsem tedy plný energie a nebylo divu, že moje nohy na pedálech kmitaly mnohem rychleji, než ty Dominikovy, který se tomu všemu podivoval. Už od mala byl nadanější na sporty a vždycky mě dokázal předběhnout. Jenže v ten den jsem vítězil já a byl jsem z toho neskutečně nadšený. A pak přišla rána, kterou jsem nečekal.

Dominik byl tak naštvaný, že když jsme slezli z kol, praštil mě docela silnou pěstí přímo přes pravé oko. Radost byla hned ta tam. Samozřejmě, že jsem si to nenechal líbit a tak se uprostřed silnice ztrhla pořádná pranice. Já se pokoušel dávat rány jemu, ale většinou to byl on, kdo masakroval můj mladičký obličej. Ze sousední ulice však vyjelo auto a já ho zbystřil jako první, odstrčil jsem ho od sebe, rychle mu ukázal přibližující se auto a odskočil s ním na chodník. Pamatuji si, že se mi tenkrát zdálo, jako bych se podruhé narodil, když nám kola auta naprosto zdevastovala naše řídící prostředky.

To bylo však vedlejší. Dominik padl na chodník přímo obličejem a z obočí mu tekla pořádná dávka krve. Oba jsme byli tak v šoku, že jsme jen stáli a koukali na jeho zkrvavené ruce. Pak, jako by mě něco probudilo, jsem ho chytil za ruku a odtáhl k nim domů. Samozřejmě, že jindy flegmatická paní Garretová, si stačila všimnout modřin na mých tvářích a vyvodila z toho, že jsem to Dominikovi udělal já. Okamžitě tedy zvedla telefon, zatímco oblékala ubrečeného Dominika do teplejších věcí, a zavolala mé matce.

Doma jsem dostal zákaz se s Dominikem bavit. Až když se druhý den ráno u našich dveří objevila paní Garretová s malým Dominikem s omluvou a vysvětlením, bylo zase všechno v pořádku, i když to můj a ani jeho obličej nemohlo nijak spravit. Každopádně jsme spolu zase směli kamarádit a to byla vůbec jedna z těch nejradostnějších vzpomínek jaké mám.

A proč se mi vlastně tahle vzpomínka připletla do hlavy? Jednoduše. Sedíme na zelené trávě nedaleko chatek i hlavní budovy v kruhu a jak si asi dokážete domyslet, naproti mně sedí Dominik a já zkoumám jeho rozseknuté obočí, přes které už pěknou řádku let nerostou chlupy. Po té nehodě mu tam zůstala jizva, která jeho levé obočí dělí na jednu delší a jednu kratší část. Od toho incidentu jsme na silnici jezdili jen s přilbami a nikdy si nedávali takové zběsilé závody.

Když si to však tak přemítám, raději bych bral zpátky i tu špatnou část příběhu, protože by to znamenalo, že jsem žil za tou mlhou a nevnímal jsem nic kromě svých potřeb. A jedna z nich mi zůstala dodnes. Pochopil jsem, že abych mohl být šťastný, opravdu šťastný, potřebuji ho u sebe.

„Tak proč jsme se sešli v takovémhle kruhu?" zeptá se naše třídní učitelka, která stojí na levé straně kruhu a všechny nás pozoruje. Profesoři se kolem nás rozmístili jako hejno supů a skenují nás svými pohledy. Naštěstí se alespoň během té krátké chvíle stačili převléct z toho vojenského a nepůsobí jako kašpaři.