HIM✔

59. Kapitola

 Ráno přišlo celkem brzy a já se ani nestačil vzpamatovat z toho, kdy jsem vlastně usnul a jak dlouho jsem spal. Muselo se to stát nejspíš v tu dobu, kdy se Josh sprchoval, protože se nepamatuji, že bych ho vůbec viděl přicházet. Může za to ostatně i fakt, že se nevracel dlouhou dobu a já byl opravdu unavený z celého toho namáhavého dne. Každopádně mě musel přikrýt on, protože si ani nepamatuji, že bych si do postele lehal normálně, jako člověk. Spíš na mě přišel tvrdý spánek tehdy, kdy jsem na jednom z křesel projížděl sociální sítě a snažil se ignorovat tu červenou kolonku, která mi oznamovala, že mám snad tisíc zpráv od jednoho a toho samého člověka. Od Dominika. Za celou tu dobu jsem totiž ani jednou nerozklikl naši konverzaci, abych se podíval, co za lži mi zase píše.

Každopádně teď stojím v prostředním křídle přede dveřmi s číslem dvacet pět a jímá mnou hrůza. Moje taneční schopnosti jsou na bodu mrazu a když si to tak vezmu, tancuji jen ve svém pokoji, když se mi písnička líbí a dokáže mě navnadit na ten správný rytmus. Jenže vždy se jedná spíš o takové ty opičí grimasy, které nepůsobí zrovna inteligentně a rozumně. Teď se ale mám postavit před jednoho zkušeného tanečníka, který se mě bude snažit naučit choreografii, o níž už teď vím, že bude namáhavá a nad veškeré mé síly. Mám však v plánu ze sebe vydat maximum a neudělat tak naší škole a hlavně svým kolegům ostudu.

Už natahuji ruku s úmyslem, že zaklepu, když se zpoza dveří ozve hlasitá hudba. A ne ledajaká. Jedná se právě o píseň, kterou mám v prvním kole zazpívat a navíc k ní přidat i onu choreografii. Okamžitě po mých zádech přejede nesnesitelný mráz a já se rychle podívám na hodinky na svém zápěstí, které mi půjčil Josh. Myšlenka na to, že hned první den přijdu pozdě, ve mně vyvolává nesnesitelný nával paniky a já mám problém s respirací. Opět. Když se však kouknu na čas, zjišťuji, že mám ještě tři minuty k dobru.

Rychle si oddechnu a nastává další dilema. Když zaklepu, nikdo mě neuslyší a tak budu meškat. A vejít do cizí místnosti bez zaklepání se zdá docela nevhodné. Nechci působit, jako nějaký drzoun, který nezná pravidla slušného vychování. Takže co mám dělat ksakru teď? Znovu se podívám na hodinky, které ukazují, že mi utekla minuta a já už můžu přemýšlet jen dvě minuty. Což je smutné, protože když se opravdu zamyslím, dojde na diskvalifikaci, jelikož mi to zabere víc, než jen dvě minuty.

Fajn, pro jednou si tedy můžu dovolit porušit pravidla slušného vychování. Se srdcem někde v krku a nervozitou, která hýbe mými vnitřnostmi, sahám na kliku a otevírám dveře. Okamžitě mě propleskne dunící hudba a já mám co dělat, abych se pořádně vzpamatoval. Mou pozornost však na sebe upřou dvě dívky, které se vlní do rytmu hudby a vypadá to, jako by jí společně prožívali. Částmi mi přijde až moc, protože to skoro vypadá, jako kdyby se chtěly políbit.

Rychle zavřu dveře a podívám se na lavičku, na níž sedí hned několik lidí, kteří se koukají na mě a všichni do jednoho ukazují, abych se šel posadit za nimi. Neváhám ani minutu a přebíhám k nim, přičemž zaujímám místo vedle černošské dívky s hustými kadeři, které se stačí do spirál. Na tváři se jí rýsuje milý úsměv, který jí oplácím. Následně se znovu podívám na dívky tančící vepředu před zrcadly, které se teď opírají jedna o druhou zády a pomalu se sesouvají dolů. U toho se chytají za ruce, a když sedí na zemi, jejich ruce se vyšvihnou do vzduchu. Stále spojené.

Hudba se z refrénu mění na další část písně a ony se vší silou bez pomocí rukou vyšvihnou zpět na nohy a pouští své spojené ruce. Tanec teď zase působí synchronizovaně, protože obě tančí vedle sebe s takovou vervou, že mě to doslova vtahuje a nutí pohybovat se do rytmu také.

A takhle to pokračuje až do té doby, než písnička dochází ke svému závěru a z rohu místnosti se ozve silné tleskání, k němuž se přidávají i všichni ostatní, včetně mě. Muž, který k dívkám přichází, se usmívá od ucha k uchu a vypadá jako pyšný rodič. Tudíž usuzuji, že to bude právě onen hlavní choreograf, jehož jméno bylo Adam. Jestli si to tedy pamatuji dobře.