HIM✔

74. Kapitola

 Uběhly další dva, během nichž jsem nedělal nic produktivního a jen se utápěl ve své mysli a vzpomínal na časy, kdy jsme byli spolu a všechno se zdálo naprosto perfektní. Dva dny, které nepřinesly žádnou změnu na jeho stavu a on stále ležel na té posteli se zavřenýma očima a nevnímal, že za ním každou noc chodím a s pláčem ho prosím o to, aby se probudil. Sice nám lékař, který vzal případ na svá bedra, sdělil, že se jeho stav zlepšil a on už nebojuje o život, ale i tak jsem měl pocit, jako by to prostě Dominik vzdal a odmítal se vrátit zpět. Jako by si jeho zjizvená duše usmyslela, že se do té schránky, která dlouhý měsíc snášela veškeré strasti a bolesti úplně sama, prostě a jednoduše nevrátí.

Domů jsem se odskočil jen převléknout, jinak jsem o sebe nijak nedbal a ani jsem s nikým nemluvil. Od té doby, co jsem se vrátil zpět do Crestonu, jsem nepozřel žádné jídlo a za den vypil maximálně čtvrt litru vody. Nesnesl jsem pomyšlení, že zatímco on leží na té posteli, která ho vězní, budu já vpravovat do svého těla živiny. Chtěl jsem trpět tak moc, jako musel trpět on kvůli mé chybě. Kvůli tomu, že jsem mu nedal šanci ospravedlnit svoje činy.

Mnoho lidí, dokonce i Dominikovi rodiče, se mě snažili přemluvit, abych se šel domů pořádně prospat, já však odmítal jakoukoliv dlouhodobou vzdálenost od něj. Vím, že mu tím nepomůžu, ale nechci přijít o ten moment až se vzbudí. Jestli se vůbec někdy vzbudí. Naděje ve mně totiž zhasíná stejným způsobem, jako se slunce bez moci v tomto ročním období, ukládá bez spánku a venku tak nastává tma proříznutá jen slabým svitem měsíce. S každou hodinou se mi moje srdce i mysl snaží namluvit, že tu čekám zbytečně. Že on už se neprobudí, protože mu nikdo nepomohl. Protože já, jako jeho nejlepší kamarád, jako jeho zatracený přítel, nepomohl.

Právě teď stojím u okna a pozoruji, jak se nebe zahaluje černými mraky, které slibují vydatný liják. Sníh, ačkoliv je únor, stačil zmizet z chodníků i ze silnic, a místo toho okolí bičuje nesmírný chlad. Stejný chlad, jaké třímá Dominikovým bezvládným tělem pokaždé, když se ho dotknu a snažím se mu vštípit jeho obvyklou teplotu zpět. Jenže opak je pravdou. To on vždy zvítězí. Tak, jak tomu bylo vždy. Vždy byl ten silnější z nás dvou. A tak nějak si uvědomuji, že i když já měl možná dobré známky a všichni kantoři si mě pochvalovali, to on byl tím chytřejším z nás dvou.

Oči mě pálí od neustálého pláče, zatímco pozoruji, jak nějaká žena drží svého muže, kterého před chvílí propustili z lůžka domů, za ruku k autu a jejím obličejem se prohání lavina štěstí. Štěstí, které prozrazuje jen to, jak moc ho miluje. A muž, jak se zdá, její city plně opětuje. Neznám jejich životní příběh, ale vsadím se, že si jistě prošli ošklivými věcmi – tak, jako každý na tomto světě – ovšem oni to překonali. A i když to možná s Dominikem někdy překonáme a on mi dokáže odpustit, není nám souzeno být spolu. Na to jsem přišel během těch dvou dní beznaděje.

I kdyby se probudil, stojí mezi námi ta obrovská překážka, kterou mezi nás postavila samotná paní Garretová. Protože až se Dominik odstěhuje, všechno skončí. A já se i tak budu muset naučit žít bez něj. Budu se muset naučit s tou prázdnotou, která přijde pokaždé, když pohlédnu na ulice, na nichž jsme si jako malí hráli. Když ve škole pohlédnu na to prázdné místo, které po něm zbude. Nebude už žádná nerozlučná dvojka Dalton a Garret. Už bude jen věčně zlomený Dalton.

Jak jsem předpokládal, venku se trhají mračna a obdarovávají město božskými slzami, které se tříští o tvrdý povrch země. Jako by i počasí vytušilo, jak se právě teď cítím a co cloumá mými myšlenkami, srdcem i nitrem. Zkrátka celým mým tělem. Cítím se jako sedmdesátiletý děda, který už svůj životní příběh prožil a čeká na to, až si pro něj přijde zubatá a odvede ho někam, kde věk bude jen číslem a jeho zdraví bude stejně tak nepoškozené, jako na začátku.