HIM✔

67. Kapitola

 Nevnímám Joshův starostlivý pohled, když se protloukám ohromnou skupinkou lidí, zatímco se nějakým způsobem snažím vstřebat všechno, co se právě teď odehrává jak ve mně, tak všude kolem. Dech se mi každou chvíli zadrhává v hrdle a já se dlaněmi opírám o stůl, před nímž jsem ještě před chvílí seděl, zatímco zrak upírám do svého odrazu v zrcadle. V očích se mi vyjímá panika míšená s ještě větším chtíčem, než doposud.

Nechápu, co se to se mnou děje. Nerozumím tomu, co se ve mně odehrává a jaký to má dopad na můj zevnějšek. Mám radost z toho, že Dominik na vlastní oči uvidí, jak moc jsem se ve svých schopnostech posunul. A mám dokonce radost, že Kai je jeho bratranec, a že mám plně otevřenou cestu k tomu, abych mu ublížil. Jenže tím podkopávám svoje rozhodnutí, že se všechno, co dělám, nebude točit kolem něj. Nechci, aby všechno, co tu provedu, záviselo na něm. Protože tím si akorát dokážu, že má nade mnou pořád nějakou moc.

„Odkud ho znáte vy?" uslyším Kaiův hlas, načež se narovnám a s vyrovnaným pohledem se otočím k dvěma osobám, které se ke mně blíží. Jedná se o Joshe, který mě obdarovává svou starostí vepsanou v obličeji, zatímco jeho společník, Kai, se tváří, jako kdyby byl celou dobu nad věcí.

„Chodí s náma do školy. S Majkem do třídy," odpovídá Josh a stoupá si vedle mě. Je to něco jako gesto, kterým mi naznačuje, že tu je se mnou. Jako kdyby věděl, co se uvnitř té silné a upravené slupky zvané tělo odehrává. V takových chvílích jsem rád, že je u mě právě on. Protože jak sám řekl, on mi může porozumět nejlépe. Vším tím svinstvem si procházel stejně, jako jsem si jím prošel já.

„Počkat," zvedne Kai ukazováček, jako by na něco přišel a já se jen děsím, na co jeho nadržená hlavinka přišla. „Já si říkal, že je mi to jméno Dalton povědomý! Ty jsi jeho nejlepší kámoš, že jo?"

Při té zmínce se ošiji a mám chuť začít řvát na celé kolo. Snažím se nějak rozpomenout, jestli jsem se s Kaiem náhodou někdy nesetkal, jenže co si tak pamatuji, Garretovi nikdy neměli žádnou návštěvu z hlavního města. Spíš tam vždy odjížděli na dovolenou k příbuzným, či oslavit narozeniny jejich babičky. Do hlavy se mi vkrádají Dominikova slova o té poslední oslavě. Že prý byl jediným, kdo neměl svou polovičku u sebe. Znamenalo to, že Kai na té oslavě byl také s někým jako doprovodem?

„Bývalý kámoš," odpovídám dvojsmyslně na jeho přímou otázku. Je až neuvěřitelné, jak to slovo dokáže vystihnout dvě situace.

„No," protáhne Kai, což působí, jako kdyby schvaloval to, že Dominikem už nejsme přátelé, „řekl bych, že můj bratránek asi prochází těžkým obdobím, když už nejste nejlepší kámoši. Pokaždý, když jsme se někde sešli, o tobě mluvíval."

„O mně?" zeptám se překvapeně. Dominik se nikdy nezmínil, že by s někým ze své rodiny mluvil o mé osobě.

„Jo," odvětí Kai a založí si ruce na hrudi, která díky tomu nabere ještě víc na objemu. Možná za to může to černé sako, které má na sobě. „Většinou se právě vychloubal tím, že má fakt skvělýho kámoše, kterej prej dělá tak, jak on píská. Na poslední oslavě babiččiných narozenin naznačil, že se ho snaží přimět k něčemu jinýmu. Neřekl ale k čemu. Stačilo si ovšem domyslet, o čem mluví."

Nevím, co si mám myslet nebo udělat. Moje nitro se začíná vzpamatovávat z prvotního šoku, zatímco se mými žilami prohání ledová krev, do níž proniká vztek obrovských rozměrů. Je vskutku znamenité, co se člověk dozví o někom, koho tak dlouhou dobu nazýval přítelem. Je opravdu skvělé slyšet, že přestože já Dominika vnímal jako někoho, na koho se můžu obrátit, on mě bral pouze jako nástroj, který mu vždy vyhověl ve všem, co po mě chtěl. Do slova ve všem.