HIM✔

5. Kapitola

 Nerozumím tomu. Tak nějak se to všechno snažím pobrat, ale nejde to a moje mysl je zmatená stejně jako moje srdce, které mi opět jako splašené buší do hrudníku a snaží se vyskočit. Sleduji ho už hodných deset minut, během kterých kouká pod stůl a jeho ruce chvilkami kmitají po obrazovce mobilu, zatímco jeho tvář je zamyšlená a docela se mi zdá, jako by přemýšlel, co přesně má napsat.

Třídní stále něco ukazuje a vypráví, zřejmě nějaké doplňující informace k výletu, jenže já ji nedokáži vnímat. Ne, když vím, že Dominik mi chce něco důležitého napsat. Ne, když se mi omlouvá, i když vlastně nic neprovedl. Jak už jsem vysvětlil, to já ho urazil, já postavil bariéry. Nic z toho není jeho chyba.

Cítím, jak mi po těle stékají kapky potu, zatímco mé ledové ruce se třesou a jen tak tak dokáží udržet mobil, který křečovitě svírám. Připadám si jako blázen, že něco takového se mnou dokáže jeden obyčejný kluk, se kterým jsem dříve obyčejně dokázal mluvit a říkat mu do očí, co všechno cítím a co se ve mně odehrává. Dnes bych to nedokázal. Ani bych nemohl.

Telefon v rukách mi zavibruje a já jako splašený kůň přesunu svůj napjatý zrak na obrazovku mobilu, kde se opravdu vyjímá nová zpráva od něj. Není nijak dlouhá. Alespoň ne tak dlouhá, jak bych předpokládal, že bude, když mu odepsání na mou otázku trvalo déle, než deset minut. Potvrzuje se mi však domněnka ohledně jeho uvažování nad slovy a nad vším, co napíše.

Dominik Garret

Vím, že se toho mezi náma stalo fakt hodně, a že jsem se na tebe vybodl. Ale kdybych byl správnej kamarád, všiml bych si, že se s tebou něco děje. Měl jsem tady pro tebe bejt, když ti nebylo nejlíp. Vlastně už jsem ti tohle všechno chtěl napsat před hodně dlouhou dobou, ale styděl jsem se. A je mi líto, že mi nevěříš, ale asi bych sobě taky nevěřil. Každopádně se ti omlouvám za všechno. Za to, že jsem tu pro tebe nebyl a i za to, že sis určitě myslel, že jsem tě vyměnil za fotbalovej tým. Promiň.

Kdybych mohl, okamžitě vstanu a skočím si na záchod, kde bych se opláchl úplně ledovou vodou a pak bych se na ten displej podíval znovu. Nevěřím totiž, že by mi něco takového napsal. Na tyhle věci on nikdy nebyl. Pokud byl někdo z naší dvojice vždy ten citlivější, byl jsem to já. Jenže teď se mi tu omlouvá a já si zpětně uvědomuji, že jsem ho z těch věcí opravdu vinil.

Cítil jsem se zhrzený, když si nedokázal všimnout, že se mnou není něco v pořádku. Že místo toho, abych se s ním smál, jsem na něj věčně zíral a přemýšlel. Že jsem se nevěnoval ani učení a snažil se přijít na kloub tomu otazníku, který ve mně tak dlouho zel. A po té hádce jsem byl zrazený. Opravdu jsem si myslel, že mě za ně vyměnil. Přiznám si, že i teď si to myslím, ale ne s takovou vervou jako dříve. Vždyť, když si to vezmu, i já ho prakticky vyměnil za Lucy, která se pro mě stala novým Dominikem.

Jenže teď nastává problém. Nevím, co mu na to mám odepsat. Jsem si jistý, že když se mu i já omluvím, napíšu do té zprávy něco, z čeho by usoudil, co se se mnou stalo a to já nechci. Vzal by svá slova jistě zpátky a už v životě by se na mě nepodíval. A ačkoliv by to bylo jednodušší, nechci přijít o jeho hnědé oči skenující mou osobu. Pokaždé, když se na mě totiž podívá, se moje tělo uvolní a moje srdce obaluje bublina s velkou dávkou uspokojení. Je to sice pomíjivý pocit, ale je to lepší, než nemít nic.

Znovu se podívám na displej, jenže moje prsty jsou paralyzované. Nedokáží se pohnout z místa.

„Napiš mu, že se i ty omlouváš, a že snad jednou mu řekneš, co se stalo," nakloní se ke mně Lucy a rukou zakrývajíc si pusu na mě šeptne nápad. Překvapeně na ni vykulím oči, protože jsem si celou dobu myslel, že je zabraná do místa, kam pojedeme. Jenže ta malá mrcha celou dobu pozorovala, co jsem si s ním psal. Což mě přivádí k myšlence, že možná pozorovala i jeho, když jsem se nedíval.