HIM✔

56. Kapitola

 Jak jsem předpokládal, komplex, rozdělený do tří křídel, je změť uliček, v níž by se dalo lehce ztratit. Naštěstí nás ten muž, který se představil jako George Samuels, velmi mile zavedl až do třetího patra, v němž nám ukázal tři pokoje, které budou po celý měsíc našim útočištěm. Jednalo se o tři stejné pokoje, se stejným vybavením s tím, že dva z nich jsou dvoulůžkové a jeden jednolůžkový. Josh se okamžitě přihrnul s tím, že se historie opakuje a následně si vzal pokoj se mnou. Druhý dvoulůžkový pokoj si zabrali Courtney s Aaronem a Shane zůstal chudák na ocet. Jemu to ale ani v nejmenším nevadilo, naopak se zdálo, jako by byl rád.

Neměli jsme však moc času se po pokojích rozkoukávat, protože nám George oznámil, že v přízemí je zasedací místnost, kde už na nás všichni čekají. A tak jsme si s Joshem rychle rozdělili postele a nakonec si na ně odložili věci a pokoj zase rychle opustili. Nepochopil jsem, proč v těch instrukcích jednoduše nenapsali stejný čas příjezdu pro všechny, ale už tak jsem se před Georgem styděl, takže jsem nevydal ani hlásku. Ovšem i na svých společnících jsem zpozoroval, že tento drobný detail taky jaksi nepochopili.

„Tahle budova je rozdělená hned do tří křídel, jak jste si již stačili všimnout," vypráví George, když nás vede zpět ke schodišti, které se nachází bůh ví kde. Sice se snažím zapamatovat si cestu, abych se tu později neztratil, jenže od toho, co jsme opustili pokoj a chodbu v němž se nalézá, jsme prošli dalšími třemi úplně stejnými. Docela se mi z toho motá hlava. „Tohle křídlo, je pravé a od prvního patra do třetího je plné obyvatelných pokojů. V přízemí pak máme zasedací místnost, do které míříme teď, jídelnu, kuchyň, malou kantýnu na občerstvení a také hudebnu, kterou budete moci vyzkoušet ve svém volném čase."

Jsme venku i ze čtvrté chodby a konečně se před námi rozprostírá obrovské schodiště, které je, jako podlaha na chodbách, pokryté docela obyčejným červeným kobercem. Zřejmě, aby nabudilo tu správnou atmosféru a abychom se cítili jako hvězdy. Jenže čím víc toho muže poslouchám, tím víc si připadám jako malý pán. Sice je milý, to nepopírám, ale z jeho hlasu srší autorita, která jen podtrhuje ten hluboký mužský hlas. Usuzuji, že George bude mít opravdu velkou pozici.

„Druhé křídlo, přezdívané prostřední, má také přízemí a tři patra. Tam probíhají choreografické lekce nejen pro soutěžící, ale i pro studenty, kteří se dostali na akademii sportovních a muzických umění. Každá ta taneční místnost patří jinému lektorovi, kterých je pět a dvacet, přesně jako zpěváků v tento rok," vysvětluje dál a já jen na sucho polknu, protože tam se nejspíš odeberu z celé naší skupiny jen já. Přece jen choreografii, podle instrukcí, musí předvést hlavní zpěvák, což jsem já. Už teď se těch lekcí obávám.

„No a poslední křídlo, to které vás zajímá asi nejvíc, levé, je postaveno stejným způsobem jako tyto dvě. Nenajdete tam ale tolik dveří jako tady či v prostředním křídle. V přízemí máme velké studio, kde vzniká celkové audio cover nahrávek. Zbylá patra jsou pak ateliéry, které se sestavují podle konceptu videoklipu. Na každém patře najdete dva ateliéry, které se dají i propojit," dovysvětlí George právě ve chvíli, kdy scházíme poslední schod a zahýbáme za schodiště. Jak George popsal, přízemí je plné prosklených dveří za nimiž jsou jistě všechna ta místa, která vyjmenoval. My se však zastavujeme před velkými hnědými dveřmi se zlatým štítkem zasedací místnost. Zpoza nich se ozývá spousta hlasů, které se mísí v jeden nesrozumitelný hukot. Už jen to, že za těmi dveřmi je ta velká spousta lidí, mě dohání k šílenství. Nenávidím, když je na jednom místě taková spousta lidí. Ještě k tomu na uzavřeném prostranství. Připadám si pak strašně namáčknutý.

„Než vejdeme dovnitř," otočí se George s vážným výrazem a já se na něj vyplašeně podívám, „chci vás jen upozornit, že většina z těch, co sedí za těmi dveřmi, jsou tu po druhé či po třetí. Nelekněte se, když se na vás budou tvářit povýšeně nebo odsuzovačně. Já osobně jsem vaši nahrávku viděl a myslím, že je to jedna z těch nejlepších v tomhle ročníku." Ta poslední poznámka mě alespoň trochu uklidňuje. A jak se zdá, i Josh a jeho přátelé si jaksi oddychli. Přesto si uvědomuji, že to mohl říct právě proto, abychom nebyli tak rozklepaní a nervózní. Snažím se na to však nemyslet. Lepší alespoň chvíli cítit klid, než být celou tu dobu pod stresující palbou pochybovačných pohledů. Zřejmě máme proti sobě opravdu silnou a sebevědomou konkurenci.