HIM✔

51. Kapitola

 Celý můj vnitřek křičí o pomoc, když ho svazují žhavé provazy bolesti, které se jen prohlubují s každým mým uběhnutým krokem. Beru schody po dvou, zatímco se z mého hrdla ozývají přiškrcené vzlyky, které přehlušují jeho volání mého jména. Jeho hlas bolesti dodává úplně nové vzezření, o němž jsem doufal, že mě nikdy nepostihne. Opak se stal pravdou a já mám co dělat, abych si rychle stíral slzy a bránil dalším vzlykům, aby zaplavovaly široké okolí.

U dveří do někoho narážím. Myslím, že to byla paní Garretová, jejíž vyplašený hlas na chvíli zalomcoval mými ušními bubínky. Já ji však jen obíhám a studené počasí uhodí mou tvář tak silně, jako nečekaná a pevná facka. Cítím, jak se slzy stékající po mých tvářích pomalu mění v led, zatímco ten prostupuje i do mých kostí a znesnadňuje můj vskutku rychlý úprk. Přes celé okolí se rozléhá jeho zoufalý a zadýchaný hlas, který opakuje, abych zastavil. Jenže to přesně nesmím. Musím od něj utéct co nejdál.

Míjím lidi, některé dokonce i znám, avšak nevěnuji jim žádnou pozornost a snažím se soustředit na svoje unavené nohy, které mě přibližují k domu. Další drásající vzlyky se hrnou do mého hrdla a já cítím, že i můj nos začíná protestovat, jelikož i on je zaplavený ne moc příjemnou tekutinou, která se občas smísí se slzami.

„Prosím, zastav! Prosím!" zakřičí tak, že jeho hlas nevymažu z hlavy dlouhé týdny. Bude se mi ozývat i v nočních můrách, které mě jistě čekají. Nemám však v plánu zastavit, protože mi to bolest neumožňuje. Se silně bušícím srdcem, nebo alespoň tím, co z něj zbylo, rozrážím vrata otevírajíc mi cestu na náš pozemek. Následně vybíhám tři kamenné schody a stejným způsobem rozrazím i vchodové dveře.

Slyším svojí mámu, která hlasitě vyjekne, čímž rozbrečí malou Emily, kterou jistě krmila. Nepozastavuji se však ani nad tím a s dalším přiškrceným vzlykem se zavírám v pokoji, kde následně otáčím klíčem, který bych nejraději zničil a někam zahodil. Jenom tohle je moje bezpečné místo, kam mi nikdo nemůže vkročit bez povolení. Jen sem nikdo nemá přístup. Jen sem nemůže Dominik Garret se svými lži.

Zničehonic mě postihuje šílená agrese, kterou mám potřebu vypustit ven. Zpoza dveří se ozývá zběsilé bouchání a mámin hlas, který je však přehlušen mým naštvaným výkřikem, který protne následný vzlyk. Uchopím lampičku, kterou jsem dostal k sedmým narozeninám a vší silou s ní praštím o zeď. Kupodivu zjišťuji, že malá část té bolesti a vzteku mě opouští, a tak do ruky beru další věc, která mi přijde pod ruku. Jedná se o fotografii z první třídy, kde je i on. Okamžitě s ní mrštím z otevřeného okna na betonovou cestičku. Slyším prasknutí skla, což mě znovu trochu uvolňuje.

Tuhle činnost opakuji ještě dvakrát, než se vysíleně svezu na zem a nechávám bolest, aby mě objala svými silnými pažemi a zaťala mi svoje drápy do zad. Zvuky, které vydává moje hrdlo, jen prozrazují, jak moc to všechno bolí, když ho stále vidím s tím blaženým úsměvem a rukama za hlavou. Znovu pociťuji, jak se mi pevná půda pod nohama rozpadá a já to všechno nestíhám vstřebávat. Znovu mám chuť vyskočit z vlastní kůže a převtělit se do někoho jiného, kdo není ani trochu zamilovaný a užívá si krásy života.

Dominik Garret mi daroval křídla, kterými mě naučil hýbat a létat vysoko v oblacích. Obdaroval mě tím, po čem jsem celou dobu toužil. A nakonec to byl on, kdo mi je uřízl a schoval si je jako trofej svého vítězství. Kdo si urval kousek něčeho, co mi patřilo a co už se nikdy nezhojí.

Lehám si zmoženě do postele a už ani nevnímám, že moje oči stále produkují ty slané kapky znázorňující bolest, kterou se v sobě snažím znovu potlačovat. Jenže ona vítězí a já nedokážu dál protestovat proti tomu, aby mě rozdrásala úplně celého. Moje hrdlo už se ani nezmítá pod přívalem vzlyků a já si před očima vybavuji každý zážitek s ním, který moje srdce naplňoval radostí. Každou chvíli, kdy jsem se v jeho přítomnosti cítil naprosto volný. Každý polibek, kterým mě přesvědčil, že je do mě zamilovaný.