HIM✔

30. Kapitola

 „Kde bychom měli začít?" ptá se nervózně táta, zatímco si mne ruce a neustále se otáčí na mamku, která se sice tváří mile a přívětivě, ale je z ní cítit jakási odtažitost. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezraňuje, ale snažím se na sobě všechno pečlivě zakrývat a tvářit se silně a neoblomně. Je to neuvěřitelně těžké, obzvlášť po té nejdivnější jízdě autem, jakou jsem kdy zažil, ale zatím bych řekl, že to zvládám.

Když jsem za nimi na parkovišti přišel, nedošlo k žádnému objetí, ani ke slovům, že jsem jim chyběl. Vlastně jsme si řekli jen prosté ahoj, prošpikované skrz na skrz napětím, a následně se přesunuli k autu. Aby to všechno nebylo trapné, táta zapnul rádio. Sedl jsem si na místo spolujezdce, zatímco máma zaujala místa na zadních sedadlech a hlídala malou Emily, která sice byla vzhůru, ale nevypadlo z ní žádné obvyklé žvatlání a ani obvyklé řinčení. Jako by i to dítě vycítilo, že se něco děje. Něco hodně divného.

Když jsme přijeli domů, krutá realita mě uhodila a já si připustil, že až překročím práh těch dveří, všechno bude jinak. Sice všechno stojí na svém místě a ani můj pokoj se nijak nezměnil kromě nově vymalovaných zdí, postele a nábytku. Jenže atmosféra, která se nesla vzduchem a stále nese, byla minutu od minuty hustší. Jako by i ten zatracený dům tušil, že se něco změnilo. Že já jsem jiný.

Když teď tak sedím v kuchyni a můj pohled přeskakuje z jednoho na druhého, nevím, co si o tom všem myslet. Sice mi napsali, že mě mají rádi, ale vůbec to tak v tuhle chvíli nevypadá. Jako kdyby mluvili s někým úplně novým, koho neznají a z koho mají i docela strach. Jako by narušoval jejich spořádanou domácnost. Protože to já přesně dělám. Narušuji jejich domácí idylku. Otec s vysokým postavením, matka na mateřské dovolené, starající se o nového člena rodiny. Jeden kluk a jedna holka. Na pohled dokonalá a spořádaná rodina bez problémů. Ano, sice jsem kluk, ale ne takový, jakého by rodiče chtěli mít.

Místo toho, abych vymetal mejdany, měl skvělé známky, věnoval se nějakému sportu a randil s velkou spoustou děvčat, jsem uzavřený a poměrně tichý blázen, který vlastně ani neví, co od života očekávat. Který neví, co bude dělat za pár let, až dokončí vysokou školu. Nějakou vysokou školu, protože ani o té nemám sebemenší ponětí. Kluk, ze kterého se za pár let stane mladší napodobenina svého otce. Jenže to se u mě nikdy nestane. Nikdy nebudu oblíbeným článkem společnosti, nikdy nebudu randit s dívkami a dokonce ani nepůjdu ve šlépějích svého otce.

„Jak jsi dospěl k tomu závěru, že jsi...?" promluví nakonec mamka s prvním dotazem, který nedořekne a nechá jeho konec viset ve vzduchu, jako by se bála, že když vysloví to slovo, stane se to celé pravdou.

„Že co? Že jsem gay?" vyhrknu útočněji, než jsem chtěl. Zkrátka mě ale rozčiluje, že mě od malička učili toleranci a najednou přede mnou sedí s protáhlými obličeji a netuší, jak mají mluvit se svým vlastním synem. Jako by se se mnou o tom báli mluvit. I já se bojím o tom s nimi mluvit, ale já nejsem ten, který o tom chtěl vést dlouhotrvající diskuze. To oni napsali, že si o všem promluvíme. To oni se měli připravit na to, co všechno to bude obnášet, stejně tak, jako jsem se připravoval psychicky já.

„Ano," přejde mamka naprosto můj útočný tón a po dlouhé době na mě upře svoje pomněnkově modré oči. I to je věc, která dělá naší rodinu dokonalou. Všichni jsme typičtí árijci. Blond vlasy, modré oči. Máma, táta, já i malá Emily, u níž je možné, že se to změní. Přesto působíme jako typická rodinka z televize.

„Já ani nevím," odpovím tak upřímně, jak jen to jde. „Jde o to, že jsem se to ze všech sil snažil potlačit. Dlouhý měsíce. Topil jsem se v tom a nevěděl, jak ten šílenej pocit mám odehnat. A jeden den jsem to prostě vzal a připustil si to. Nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale bylo to někdy na konci prváku."