HIM✔

16. Kapitola

 Sedím na trávníku a snažím se neupéct na pařícím slunci, zatímco se dvě řady přede mnou shromažďují dvě družstva po patnácti hráčích. Je krátce po poledni a máme zrovna před obědem, ovšem počítám s tím, že se tu zdržíme ještě takové dobré dvě hodiny, protože první hra ještě nezačala a to před sebou máme ještě dvě další. Tělocvikář byl totiž tak vynalézavý, že si řekl, že včerejší hra nebyla takový oříšek, jako je právě kapitánská vybíjená ve volném prostranství, a tak, abychom se snažili, nabídl vítěznému týmu jedničku do klasifikace z tělocviku.

Neříkám, že by se mi jednička do tělocviku nehodila. Právě naopak, jelikož jsem na sporty neskutečné poleno a jediné, co považuji za sportovní a jde mi to opravdu dobře, je chvíle, kdy běžím do kuchyně, když má mamka připravené jídlo. Což mě přivádí k myšlence, že bych jí měl nejspíš po obědě zavolat, jinak mě rozcupuje na kousky, že o sobě nedávám vůbec vědět.

Kouč rozmlouvá se dvěma kapitány, přičemž jedním z nich je Dominik, který se tváří nadmíru naladěně na to, aby porazil družstvo, které vede fotbalista z Béčkové třídy. Včerejší rozhovor s Joshem mi opravdu pomohl, a tak když jsem se s Dominikem potkal ráno při vykonávání hygieny a on mě naprosto ignoroval, nebolelo to tolik. Obzvlášť proto, že tam byl se mnou právě můj anděl spasitel a snažil se od černovláska odvést veškeré moje myšlenky.

Zdá se, že kouč domluvil a oba kapitáni se staví do čela protitýmu, zatímco se čtrnáct osob na jedné straně těsní stejně tak, jako na té druhé. Byl by zázrak, kdyby hra ze začátku nešla opravdu jako po másle. Navíc, když si kouč dal takovou práci, aby na zelený trávník vykreslil bílým sprejem hrací pole a jejich konce zatarasil vysokými stěnami. Netuším, kde takové stěny mohl sehnat, ale vzhledem k tomu, že hlavní budova je vybavena snad vším, bych se ani nedivil, kdyby je našel právě tam.

Tělocvikář pískne a hra začíná. Jako obvykle, to známé přehazování s hřiště kapitánovi a naopak, aby hráči v hřišti měli nabito a mohli začít masakrovat slabší protihráče. Nejhorší je, když někdo opravdu hází skvěle a tvrdě a vás to zasáhne do choulostivých míst. Už se mi to na hodinách tělocviku stalo snad milionkrát a většina kluků, za což jsem byl opravdu rád, se netvářila nijak pobaveně. Zřejmě si každý z nich vzpomněl na to, co ta bolest obnáší a jak dlouho trvá, než to člověk rozchodí.

Po mé pravé straně se ozve chroupání a já proto odejmu svůj pohled z dění na hřišti a podívám se na Lucy, která si do pusy potají cpe brambůrky. Při tom svýma nazelenalýma očima hledí na profesorský sbor, který, jak se zdá, je až příliš zabraný do hry, než aby se zajímal o dění mezi námi, kteří čekáme. Ovšem Lucy se přesto setkává s nesouhlasnou reakcí od Trishy, která sedí vedle ní, kroutí hlavou a naschvál mlaská.

„Chceš taky?" zeptá se Lucy s plnou pusou, přičemž mi neujde, jak Trishe poprskala sportovní kraťasy, které jsou až nebezpečně krátké. Trisha se zatváří znechuceně, na což se Lucy usměje a odhalí Trishe svou plnou pusu. Zřejmě to spolu nemají vůbec lehké.

Lucy se s vítězným pohledem a se stále plnou pusou otočí na mě a pozvedne hrdě obočí. Nejen já, ale i Josh, který sedí po mé levici, se rozesměje. Ovšem potichu, je nám jasné, že by nás zrzka uškrtila, kdyby si jí nějaký učitel všiml jen díky nám.

Lucy jsem stačil vylíčit, co se dělo včera na naší chatce a zdálo se, jako by se jí ulevilo, když zjistila, jak to Josh přijal. Na druhou stranu jsem se z jejího přístupu dočkal i radosti, které jsem zpočátku nerozuměl. Lucy mi však vysvětlila, že je celkem ubíjející nesmět mě pomlouvat vůbec s nikým. A tak se pro ni Josh stal prvním člověkem, s nímž mě může bezostyšně pomlouvat. A to i přede mnou samým. Nezbývalo mi nic jiného, než se tomu zasmát, protože v přítomnosti Lucy Breckerové to ani nejde jinak.