HIM✔

60. Kapitola

 Mnohdy jsem si myslel, že jsem se na tělocviku opravdu překonal, když ze mě lilo jako z konve. Pamatuji si, že jsem se druhý den nemohl postavit na nohy z toho, jak moc byly všechny svaly v mém těle natažené. Jako kdyby do nich někdo každou chvíli vystřeloval ohnivé koule, které se vždy roztříštily jako sklo, když přišly do přímého kontaktu s mým tělem. Jenže to je v porovnání s tím, jak se cítím teď, úplné nic. Nohy skoro necítím, paže jak by smet a navíc, neumím pořádně ani jeden krok správně. Tedy, pokud nepočítáme začátek, kdy všichni nehybně stojíme, než se rozpoutává boj na život a na smrt. Tedy aspoň pro mě je to jako boj o život, protože co jsem tak pozoroval ostatní, všichni si užívali novou choreografii. A já trpěl.

Možná za to také mohl fakt, že většinou jsme s Connorem stáli až příliš u sebe a já se v každičkém ohledu cítil naprosto nejistý a zmatený. Jak sám Adam řekl, jedná se o tanec tělo na tělo, tudíž bylo jasné, že se k někomu každých pět vteřin budu mačkat. Nepomyslel jsem však na důsledky toho, co by mě mohlo potkat. Connor je totiž docela pohledný klučina, který sice nedisponuje spoustou svalů, ale za to má tělo tak ohebné, že to občas působí i sexy. Nemluvě o té části, kdy mám svou rukou přejet po jeho hrudníku a zpříma mu koukat do očí. To je vlastně ta nejtěžší část, jelikož se nedokážu soustředit na nic jiného, než na to, jak mým tělem pulzuje krev a hučení oslabuje moje ušní bubínky, čímž přehlušuje hudbu. Jestli to takhle půjde dál, tak asi ohluchnu.

Konec první taneční hodiny však přišel dřív, než bych očekával. Byl jsem šťastný, že moje utrpení, které zelo jak ve svalech, tak v mých hormonech, končí. Ovšem fakt, že jsem se za tu hodinu nenaučil ani pitomý úkrok či obyčejné pohození blond hřívou, mě jaksi frustrovalo. A nepřidával tomu ani fakt, že se Connor zdál utahaný a celý ztrápený. Protože ani jedna rada, kterou mi během našeho odvážného tance dal, nezabrala. Raději nechci myslet na to, jaké mínění teď o mně musí mít.

Posadil jsem se na lavičku a vnímal každou jednu kapku, jak stéká po mém těle, ovšem ruce mě tak bolely, že jsem je nedokázal použít k ničemu. Pouze blbě pozorovat okolní svět, který se utápěl v radosti z toho, že první lekce pro některé opravdu zabrala a oni si pamatují první část tance. To se mě však netýkalo a já se po tom pohledu cítil ještě víc špatně, než před tím. Jsem neschopný a celé to zpackám.

„Jak to šlo?" vrací mě do reality Adamův hlas, který si stoupá přede mě a Connora, který se otírá svou osuškou. Jeho mokré vlasy prozrazují, že takhle ho ještě nikdy nic nezmohlo. Ostatně to potvrzuje i ten pohled, který mi věnuje po Adamově otázce.

„Katastrofálně," odpovídám vyčerpaně, než Connor stačí zalhat. Viděl jsem mu na očích, že se chystá říct něco, co by obměkčilo Adama. Jenže to já nechci. Pokud se mám ten tanec opravdu naučit, nezbývá mi nic jiného, než sdělit veškerou pravdu. A ta se nachází ve slově, které jsem stěží vyslovil.

Adam se podívá na Connora, který uhýbá pohledem do strany a instruktorovi je hned jasné, že má odpověď je opravdu tak faktická, že ji nedokáže změnit vůbec nic. Mám chuť se propadnout někam hodně hluboko, když se na mě Adam znovu podívá. Nevidím v jeho očích však nic, co by mi napovědělo, co se dá dělat s mou neschopností. Jsou jen ledově klidné.

„Byla to první hodina. Nikdo se ještě nikdy při svojí první hodině neblejsknul, dokonce ani já ne," namítá a já z jeho odpovědi usuzuji, že opravdu bude mít ego vyšší, než všichni ostatní. „Zejtra ti to půjde líp. A teď běž, jinak tě Jade rozcupuje."

Vykulím oči, když si vzpomenu, že se mám dostavit ještě na jednu hodinu, která snad nebude tak strašná, jako tahle. Naprosto zapomínám na fyzickou bolest v mých končetinách, přičemž popadám ručník, lahev s pitím a rozutíkám se směrem ke dveřím, kudy odchází zbytek taneční třídy. Když mě však zbystří, všichni s milým úsměvem ustoupí a umožňují mi tak vstup na chodbu. Běžím po dlouhé chodbě, jejíž konec je někde v nedohlednu.