HIM✔

54. Kapitola

 Týdny ubíhaly a ačkoliv jsem byl naplněn nenávistí, která se zvětšovala, to samé se dalo říct o sebedestrukci mého srdce, které se mnou stále bojovalo a snažilo se mě přimět Dominikovi odpustit. Pokaždé, když jsem ho viděl na školních chodbách ve společnosti všech fotbalistů, mi ho na malou chvíli bylo líto. Vůbec to nebyl ten veselý kluk, který by se zapojoval do jejich konverzace a i když se zpočátku zdálo, že se ho jeho přátelé snaží rozmluvit a zjistit, co s ním je, rychle svou snahu vzdali a měli ho u sebe jen z toho důvodu, že mezi ně prostě patřil. Chodil jako tělo bez duše a pokaždé, když se na mě podíval, věděl jsem, že trpí.

Část mě ho opravdu hodně litovala a chtěla za ním jít a utěšit ho, ta druhá mu přála ještě větší bolest a utrpení za to, co mi způsobil. Já sám jsem byl rozpolcený a nevěděl, co dělat. Většinu času doma jsem pak trávil tím, že jsem si dokola opakoval, proč ho vlastně nenávidím, i když jsem u toho kolikrát vzlykal jako malé dítě. Hlavně ve chvílích, kdy jsem si připomněl silvestra, který mi nešel ani za mák vymazat z hlavy. Sám sebe jsem ničil vzpomínkami na to krásné, co jsme spolu prožili, i když to všechno byla jen lež.

Možná, že až teprve teď si uvědomil, že je do mě opravdu zamilovaný. Že se zamotal do své vlastní hry tak, až jí nakonec propadl. Jenže teď už bylo pozdě. Bylo pozdě na to, abychom začali od začátku. Protože, i kdybych se přes to opravdu přenesl a odpustil mu, nikdy bych na to nezapomněl. Na tu křivdu, jíž se vůči mému otevřenému srdci dopustil. Na to, jak ho jediným momentem sežehl v uhel, který se vší silou brání, aby do jeho spárů nepronikl jed nenávisti, kterým se nakazila má mysl a duše.

Ve škole jsem se snažil dávat pozor na výuku, protože do vysvědčení zbývalo už opravdu jen málo a já nechtěl tátu naštvat, když si se mnou vytrpěl tolik za jeden uplynulý rok víc, než za celou tu dobu, než jsem nastoupil na střední. Neříkám, že to šlo jako po másle, ale doma, jen abych na něj nemusel neustále myslet a utápět se v žalu, jsem se drtil úplně všechno, co jsme probrali. Strávil jsem nad učením víc času, než nad plánováním toho, jaký song vybrat pro tu soutěž. Několikrát jsem byl totiž pozvaný Joshem a jeho bandou na společnou domluvu.

Všichni se snažili vybrat vhodný song, který sedne nám všem. A hlavně mě a k mým hlasovým hodnotám. Já tam však jen seděl, koukal na seznam songů, který sestavili a přemýšlel nad tím, která písnička by nejlépe vystihla mou situaci. Moje nitro totiž bylo jako otevřená válka mezi srdcem a vším ostatním. A já byl jen pouhá skořápka, která zacelovala to, aby ta válka nepropukla i navenek. Sloužil jsem pro běžný chod. Jako prostředník.

Lucy se mě snažila rozveselit svými vtipnými poznámkami, které si neustále vyměňovala s Joshem, když jsme šli ven a já se smál. Předstíraně, protože jsem jí nechtěl nijak urazit nebo ublížit. A hlavně jsem chtěl působit opravdu silně, i když mi docházely síly úplně na všechno. Žil jsem svůj stereotypní život, vzpomínal jsem na to, kdy jsem se cítil živý a přesvědčoval jsem svoje srdce, aby se vzdalo a umožnilo mi Dominika plně nenávidět. Denní rutina posledních tří týdnů.

Posledního ledna přišlo vysvědčení, které nevypadalo nijak extravagantně. Skoro samé trojky, na což nebyl zvyklý nikdo z mého blízkého okolí. Překvapující však bylo, když mi táta sdělil, že nezáleží na tom, jaké známky mám teď. Hlavní je, abych se ze všeho dostal a pak mu ukázal, že jsem zpátky v plné síle. Byl zklamaný, viděl jsem to v jeho očích. Jenže starost o dítě překonala veškerou touhu po tom, aby byl ze mě premiant třídy. Myslím, že za to vlastně mohlo i uvědomění, že já nezápasím s Petem a on by neměl zápasit se svým bratrem. Všichni jsme jiní a každý vyniká v něčem jiném.

A následujícího dne přišlo všechno do finiše a já měl odjet na měsíc pryč. Ráno jsem se urputně loučil v duchu se svým pokojem, který jsem si vlastní vinou znelíbil tak moc, že jsem se cítil svobodně, když jsem odcházel. Mohl za to fakt, že právě ten pokoj a jeho zdi působili jako moje vězení, které mě nutí neustále přemýšlet.