HIM✔

75. Kapitola

 Je zajímavé, jak jedna jediná věc dokáže vyvolat jednu z nejsilnějších vzpomínek, které vás bolí a zároveň naplňují štěstím, že jste měli možnost prožít něco tak čistého a krásného, jako je kouzlo pravé lásky. Protože jsem si jistý, že to, co mezi mnou a Dominikem bylo a stále je, se nazývá pravou láskou, kterou lze naleznout jen jednou za život. Možná, že se někdy v budoucnu znovu zamiluji, až překonám bolest z jeho odchodu, přesto jsem si jistý, že nikoho nebudu schopný milovat takovým způsobem, jakým miluji jeho. Nebudu schopný darovat onomu člověku své srdce celé, protože si Dominik bude krást kousek té lásky pro sebe. Až do konce života. Ne nadarmo se totiž říká, že první láska je jen jedna a je nejsilnější ze všech.

Stojím ve svém pokoji a bezduše hledím na řetízek s iniciálem jeho křestního jméno. Ten přívěšek vysílá do mého těla jistou energii z toho večera, kdy jsme seděli v parku a předávali si dárky. Přívěšek, který měl být připomínkou, že já patřím jemu a on mě. A kdybych já idiot neuvěřil tomu, co jsem viděl, mohlo být všechno stále takové. Já mohl patřit jemu a on mě. Mohli jsme být šťastní. A hlavně spolu.

Jenže týden, který uběhl od mého příjezdu, a týden, během něhož se Dominikův stav nikam neposunul, jen dokazoval, že to všechno skončilo. Že on už mi nepatří, i když já jemu stále ano. Že ta naděje, která žhnula jasně jako slunce, zhasla a já už nečekám, že by mi někdo přišel říct, že se probudil. Že otevřel oční víčka a jeho tmavě hnědá kukadla, která podtrhují jeho krásu, obdarovala svět svým pohledem. Ztratil jsem naději. Stejně jako všichni, na nichž to bylo více, než znát. Sice opakovali, že tu naděje je, a že se jí máme držet. Jenže jejich pravdivá skla na svět prozrazovala, že ani oni už nemají sebemenší plamen naděje, který by dokazoval, že se Dominik vrátí.

Mé srdce je staré a smrsklé, zatímco slzné kanálky naprosto dokonale spotřebovaly veškerou zásobu slz na několik let dopředu. Nemám sílu vůbec na nic. Jen převlékání mě stálo neskutečnou námahu, při níž jsem pociťoval touhu zemřít. Opustit svoje tělo tak, jako to chtěl udělat on, jenže něco jeho tělesnou schránku drží stále při životě. Jako by se Dominikova duše stále rozmýšlela, zda dát světu druhou šanci.

Včera večer jsem sledoval Joshovo vystoupení, v němž společně s Courtney zpívali mou nejoblíbenější píseň. Bylo to jako nějaké znamení, ovšem já tomu moc váhu nepřikládal. Nebylo proč. A popravdě, cítil jsem se ještě hůř, protože jsem se nedokázal radovat společně s muzikanty, kteří zaváleli jako profíci. Nedokázal jsem se usmívat při pohledu na to, jakým štěstím Josh hýří. I když nebylo plnohodnotné, protože byl myslí někde u mě. Ostatně mi to dnes v ranním telefonátu oznámil. Že se nemohl celý týden soustředit na zkoušky a jediné, co ho postrčilo k tomu vydat ze sebe úplně všechno, byla vidina lepších zítřků. Lepších zítřků pro mě a pro mého milovaného.

Neřekl jsem mu, že i kdyby se Dominik probudil, nemáme sebemenší šanci vrátit se zpět do normálu. Už jen kvůli tomu, že se po své rekonvalescenci odstěhuje pryč a já jsem si jistý, že tím všechno skončí. Vztah na dálku nemá cenu a upřímně ani netuším, jestli po tomhle všem bude Dominik schopný mluvit s někým tak sebestředným, jako jsem já. Stále myslím jen na sebe a na to, jak všechno bolí jen mě. Jsem sebestředný parchant, který si nezaslouží šťastný konec.

V uších mi rezonují Dominikova slova ze štědrého dne. Vidím před sebou jeho tvář naplněnou láskou. Sleduji jeho oči, které prozrazují velikost jeho lásky ke mně. Proč jsem si to sakra nepředstavil v den, kdy jsem viděl tu obrovskou lež? Proč jsem si neuvědomil, že by to Dominik nikdy neudělal? Že by mě nikdy nepodvedl, aniž by k tomu měl důvod. Jeho srdce by mu to nedovolilo.