HIM✔

78. Kapitola

Poslední kapitola před epilogem.

***

 Přesně týden od toho momentu, kdy jsme se dohodli, že až se odstěhuje, všechno skončí, Dominika propustili domů a ačkoliv jsme se oba radovali, oba nás užírala ta stejná myšlenka, i když jsme o ní od toho večera nemluvili. Já sám jsem na to nemohl přestat myslet a každou chvíli jsem se utápěl v nesmírné bolesti, která mnou při tom pomyšlení jímala. Věděl jsem však, že je to pro oba to nejlepší. Jak on sám řekl, my do sebe nejsme jen zamilovaní, jsme sebou doslova posedlí. Tím nejvíce nezdravým způsobem, jakým na někom můžete být závislí. Dokazovala to prakticky už jen ta bolest.

Netušil jsem však, že se ona bolest stane tisícinásobnou, když se všechno stane skutečností a po dalším týdnu se před domem Garretových objeví obrovský náklaďák, do něhož stěhováci nosí veškerý nábytek, který znám jako svoje boty. Znám každá opravovaná dvířka, každé vyměňované sklo ve vytrínách, každé zrcadlo, které se jim vyjímalo na zdech. A přesně vím, kam, do jakého koutu místnosti ty věci patří. Nebo lépe řečeno, patřily.

Po mém boku, jen několik metrů od toho místa, stojí moji dva nejlepší kamarádi. Sami se nabídli, že až ta chvíle nastane, budou mou morální podporu. Mým opěrným bodem, než dospěji do toho bodu, kdy se s tou bolestí naučím žít a ona postupně odejde. Josh prakticky přijel jen před pár hodinami a nedělal nic jiného, než mě bombardoval telefonáty, že u toho chce být se mnou. Stejně jako Lucy. Jenže některé věci člověk musí udělat sám. Některé věci vyžadují jen vaši vlastní odvahu a pevnou sílu vůle. A tu já teď v sobě sbírám.

„Zvládneš to?" zeptá se starostlivě Lucy. Od té doby, co se mnou seděla v onom dešti, mi připadá, jako někdo jiný. Možná za to může fakt, že tak zničeného mě nikdy neviděla. A možná je v tom soucit. Kdo ví, každopádně jsem rád za to, že ji mám, a že i v těch nejhorších chvílích je se mnou a neotáčí se ke mně zády.

„Co jinýho mi zbejvá?" opáčím dotazem a podívám se do její bělostné, pihovaté tváře, kterou lemují vlny zrzavých vlasů. Žádná grimasa, jen smutek. Smutek, který sdílí se mnou. Tím se mi jen potvrzuje, že si právem nárokuje mou loajalitu a přátelství. Bez ní bych byl někde hluboko pod zemí a snažil se zemřít.

„Stejně to nechápu," přidá se Josh, „jak jste se sakra mohli domluvit na něčem tak nesmyslnym? Vždyť jeden druhýho znáte od malička. Je jasný, že na sobě budete závislí, protože vás tak dobře neznaj ani vaši rodiče, jako se znáte vy dva. Víte prakticky o všem, co se vám kdy přihodilo. Patříte k sobě!"

„Je to složitý Joshi," obdaruji i jeho pohledem. Nepřekvapuje mě, že protestuje. Už když jsem mu to sdělil před týdnem, se tvářil, jako bychom s Dominikem doslova přišli o rozum. Čekal jsem, kdy přijde jeho nechápavost.

„Jak složitý? Všechno je kurnik složitý, ale tohle je jasný jako facka. Vzdáváte se jeden druhýho ze strachu. Bojíte se, že o sebe přijdete, jenže to do vztahu patří. Sice od sebe budete spoustu kilometrů, ale to neznamená, že to nevyjde. Nevyšlo by to, kdybyste jeden druhýho nemilovali tím způsobem, jakým se milujete."

„O to jde. Ta láska je nezdravá. Ničí nás. A my dva se teď budeme snažit, aby nás to tolik neochromovalo. Abychom si dokázali, že dokážeme žít jeden bez druhýho. Protože to odloučení by stejně jednou přišlo. Nedobrovolně. A bolelo by víc, než když se rozloučíme teď."

Josh už nic nenamítá. Cítím z něj, že si stále stojí na svém názoru a upřímně se mi jeho vysvětlení zamlouvá víc a nutí mě, abych běžel za Dominikem s tím, že ho nemůžu pustit jen tak. Jenže tím bych to akorát zhoršil. Už tak je to sakra těžké. Říct někomu, koho znáte celý život, sbohem. Navíc to navrhl on a to dokazuje, že je silnější, než-li já. Já bych mu to totiž nikdy nenavrhl, protože jsem sobecký, a protože ho chci jen pro sebe.