HIM✔

45. Kapitola

 Vymanit se z mamčiných neustálých otázek, kdo všechno se mnou bude venku a co tam budu dělat, se zdálo takřka nemožné. Cítil jsem se nesvůj obzvlášť v momentě, kdy náš rozhovor poslouchali i prarodiče, kterým také bylo divné, že chci zrovna o půlnoci ven. Nakonec se mi však podařilo alespoň trochu uklidnit její zvědavost a zdálo se, že mým lžím o tom, že jsme domluvení s Lucy, věří. Jenže to nic neměnilo na tom, že když jsem vyšel ven, bylo už deset minut po půlnoci a já měl docela i vztek na to, že mě tak prachsprostě zdržela svou zvědavostí.

Dávám do nohou veškerou sílu, zatímco ničím vzdálenost mezi našimi domy a už z dálky vidím, jak se rýsuje jeho postava zabalená v zimních věcech a netrpělivě poklepává nohou o chodník, jako kdyby se snažil někoho kontaktovat morseovkou. Z té rychlé chůze se mi dělá teplo, které zabraňuje neskutečné zimě proniknout přes několik vrstev oblečení, což je jen dobře. Nechci skončit jako sněhulák.

Když vidím, jak se otáčí mým směrem a klepání nohou už nadále není činností, kterou by se zabavoval, vytvoří mi to na rtech nepatrný úsměv, který musím zase stáhnout. Sice je mi teplo, ale zima vytváří na mých rtech praskliny, které zítra budou příšerně bolet. Nehledě na to, že to otevírá i ty staré rány od toho, jak se s Dominikem věčně líbáme. Stejně toho však nelituji, protože se jedná o činnost, kterou bych mohl vykonávat pořád. Pořád bych ho mohl líbat a přišlo by mi, že je to jako poprvé.

Díky světlu lampy, pod kterou stojí, rozeznávám i jeho úlevný úsměv, který mi vytváří motýli v břiše. Ti se splašeně předhání v tom, kdo mě lépe přivede do úplně jiného světa. Toho, který jsme si s Dominikem stvořili sami. A kde nejsou žádná pravidla a schovávání. Jen my dva a naše láska.

Stavím se asi půl metru od něj, což už tak narušuje jeho osobní prostor a vysíleně vydechnu obláček páry, který se hned rozplývá. Všude panuje ticho a tma. Nikdo v tuto noční hodinu nemá náladu vycházet ven. Ne v takovém počasí, kdy se na naše hlavy snáší ten bílý povlak připomínající přírodní peřinu.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš," namítne s úsměvem a já se lehce zastydím. Kdyby on meškal, asi bych si myslel, že se na mě vykašlal. Ten strach z toho, že ho ztratím, je do nebe volající a ačkoliv se ho snažím potlačit, stále má ve mně velké místo, kterého se nehodlá vzdát.

„Promiň," sklopím hlavu, „máma měla spoustu otázek, kam jdu a hlavně s kým."

Zvednu hlavu zpět a zahledím se do jeho chápavých očí, v nichž se zračí, že kdyby mohl, obejme mě tak silně, jen aby mě před tímhle vším uchránil. Po uvědomění si, že o Dominikovi nemluví kvůli mně, a že na něj nejspíš i změnili názor, přestože nic neudělal, mě zasáhl pocit studu tak silný, že jsem se musel na chvíli zavřít do koupelny a vydýchat to. Stejně tak, jako mě polévalo horko z toho, že se Pete dovtípil skutečnosti za tak krátký čas s tak málo indíciemi. Ano, sice je premiantem třídy a jeho IQ dosahuje celkem vysokého čísla, nic to však nemění na tom, že se to snažím krýt jak nejlépe umím. S rodinou by totiž celé to zjištění zahýbalo tak, jako ještě nikdy nic. A já nechci být důvodem rozpadu takové idyly.

„Chápu to," přikývne místo objetí, i když na něm vidím stále větší touhu se mě dotknout. Jako by cítil, co všechno se ve mně odehrává a chtěl ty běsnící emoce nějak utišit, abych mu mohl rozumně vysvětlit, co se děje. „Půjdeme."

Není to otázka, a tak neodpovídám a místo toho si stoupám po jeho bok a snažím se následovat jeho kroků. Už jen to, že vedle mě kráčí, mě tak nějak zbavuje všech otřesných myšlenek a já se cítím v bezpečí. V prapodivném bezpečí, že mě ochrání, a že nakonec zařídí, aby všechno dobře dopadlo. Což je vskutku pošetilé, když si vezmu, že i on si prochází stejnými pocity. Jak vlastně vnímá to, že chodí s klukem? Nikdy jsme se o tom nebavili, protože je to choulostivé téma, a i když jsme spolu dva a půl měsíce, stále je to něco, o čem bychom nedokázali hovořit tak, jako kdybychom byli jen přátelé.