HIM✔

31. Kapitola

 Dva týdny. Tak dlouhá doba uběhla od mého příjezdu a rozhovoru s rodiči, který zacloumal, jak se mnou tak i s nimi. Trvalo celé dlouhé čtyři dny, než jsem nabyl pocitu, že se opravdu všechno začíná vracet do normálu a u nás doma nepanuje jakási divná atmosféra z toho zjištění. Rodiče se nejprve snažili hrát na to, že je všechno naprosto perfektní a normální, i když věděli, že vím o tom, jak mamka po večerech pláče tátovi s tím, co jsou to za rodiče, když si nevšimli té náhlé změny. Měl jsem chuť pokaždé vstát a jít ji přesvědčovat o tom, že to není její chyba. Vlastně totiž nešlo o ničí chybu. A kdyby jo, tak nesu vinu na svých bedrech za to, že jsem jim o tom neřekl.

V pátek se však z ložnice rodičů ozýval smích a já po dlouhé době s klidem usnul. Od té doby se chovají opravdu tak, jako by se nic nestalo a všechno bylo v naprosté pohodě. Sice mi neunikla mamčina větší starost o mou osobu nebo letmé pohledy, když jsem se jen zmínil o tom, co se dělo ve škole. Pokaždé jsem viděl jejich nutkání, které je tlačilo k tomu, aby se zeptali na něj. Na Dominika.

Ten se však od příjezdu ve škole neukázal. Čekal jsem pár dní na to, že se třeba zmíní táta o tom, že byli Garretovic zase u něj, a že je Dominik nějak nemocný, ale o ničem se nezmínil a já asi vím proč. Nejspíš se vcítili do mé kůže a řekli si, že tím, že o Dominikovi nepadne ani slovo, se budu cítit lépe, jenže opak je pravdou.

Každý večer před spaním mám totiž otevřenou konverzaci s tím, že mu napíšu. Jenže pokaždé, když si přečtu jeho poslední zprávu, kde žádá o čas, se všechna moje odvaha napsat mu, rozplyne v obyčejný dým, který mizí ve vzduchu. A já pak jen konsternovaně zírám na obrazovku svého mobilu a přehrávám si náš poslední rozhovor stále dokola. Mám totiž neblahé tušení, že to já jsem důvod, proč už celé dva týdny nebyl ve škole.

Se vším, co se mi odehrálo a jaké pocity ohledně Dominikovy absence mám, jsem se svěřil Lucy a dokonce i Joshovi, který nás s Lucy přinutil chodit každou velkou přestávku na chodbu a nebo si bezostyšně přišel sednout k nám do třídy. Oba na situaci ohledně rodičů reagovali stejně. Radovali se. Co se týče Dominika, jejich reakce se rozcházely. Zatímco Lucy se oháněla argumentem, že je to zbabělec a nedokáže se pravdě podívat do očí, Josh je toho názoru, že v sobě sám určitě dusí veškerý ten poznatek a nemá se komu svěřit. A ačkoliv je Lucy mou nejlepší kamarádkou, přikláněl jsem se spíš na Joshovu stranu. Jenže čím déle to trvá, tím víc mi přijde, že se naschvál vyhýbá tomu, aby se se mnou tváří v tvář setkal.

Každý den ve škole se to snažím nevnímat, že nesedí u dveří, nepronáší své hlasité poznámky a nevzteká se, když mu některý z profesorského sboru vyhubuje. Snažím se ponořit do učení a do nových látek, které nám profesoři vykládají. A kupodivu když není ve škole, všechno mi do hlavy leze rázem samo. Proto se posledních pár menších testů zadařilo a já ze všeho měl výbornou. Nemění to však nic na tom, že mi tam chybí, a že se o každé malé přestávce snažím zjistit z konverzací fotbalistů, kde Dominik vězí. Jenže ti se nebaví o ničem jiném, než o holkách a fotbale. Jako by jim jejich budoucí kapitán ani nechyběl.

Což mě přivádí k tomu, že Stewart svůj slib opravdu splnil a na emailu se mi hned druhý večer po příjezdu objevily permanentky. Když jsem o tom řekl tátovi, měl neskutečnou radost a už se nemohl dočkat dalšího fotbalového zápasu. Byl jsem rád, že jsem ho mohl alespoň tímhle potěšit.

Opravdu všechno působí jako kdyby se to vrátilo do starých kolejí a nic, kromě Joshovy přítomnosti, se vlastně ani nezměnilo. Zároveň mě to uklidňuje a zároveň si říkám, jestli to není jen takový pomíjivý pocit, který přejde, až se stane něco opravdu zlého. A s každým dnem nabírám pocit, že tou zlou událostí bude můj rozhovor s Dominikem.